K zajímavým epizodám v biografii Michaila Gorbačeva patří jeho cesta do Kanady v květnu 1983.
Gorbačov přijíždí „studovat“ kanadské zemědělství – to, jak ho udiví efektivita zdejších zemědělců, množství potravin na trhu a bohatství kanadských supermarketů, není ale nejdůležitější. Tím je pozadí a důsledky celé akce. Vypadá to, že Gorbačov vedle oficiálního programu zároveň otevírá důležité komunikační kanály mimo oficiální struktury sovětské moci. Návštěvu absolvuje již jako člen politbyra KSSS a chráněnec nového generálního tajemníka a dlouholetého šéfa KGB Jurije Andropova.
Andropov je u moci krátce, čtrnáct měsíců. Stačí však značně oslabit vliv konzervativních členů ve vedení strany a nelze vyloučit, že se s pomocí věrných z KGB pokouší o „vlastní diplomacii“ a připravuje předpoklady k „usmíření“ se Západem nutné pro ekonomické zotavení svého impéria. Zkrátka buduje a posiluje kontakty, vysílá své emisary .
Neobejdeme se bez malé odbočky. V Kanadě je sovětským velvyslancem Alexandr Jakovlev, klíčová postava pádu komunismu. Jakovlev je bývalý stranický propagandista, který dostane v roce 1973 od stalinistů přes prsty. Trest je přijatelný: je vyslán jako velvyslanec do Kanady. Tam se však přihodí něco neobvyklého. Jazykově zdatný sovětský diplomat (na konci padesátých let studoval na Kolumbijské univerzitě) zde naváže na dobu a poměry nevídaně blízké vztahy s kanadským ministerským předsedou. Ten se jmenuje Pierre Trudeau a bylo by určitě zajímavé zjistit, kdy se tito politici poprvé potkali – zda k tomu došlo už před jmenováním Jakovleva do funkce velvyslance.
Jestli vám je jméno Pierre Trudeau povědomé, máte pravdu: Současný ministerský předseda Justin Trudeau je jeho nejstarší syn. Charizmatický Pierre Trudeau vede Liberální stranu Kanady (hovorově známá jako the Grits), navštěvuje pravidelně kostel a přičiní se, že se součástí kanadské ústavy stane listina základních práv a svobod. A také není příznivcem politiky (a ještě více rétoriky) Ronalda Reagana – kanadští politici žijí ve stínu americké politiky a jsou poměrně citliví na kovbojské projevy a chování svých amerických protějšků.
Přátelství mezi Jakovlovem a Trudeauem je stejně silné jako nečekané: Pierre Trudeau dokonce dá dvěma dalším synům ruská jména. A právě Jakovlev zorganizuje návštěvu Gorbačeva. Během příjezdu Gorbačova spolu tito tři muži dlouho a několikrát diskutují. Kanaďan vysvětluje své nepříliš nadšené rozhodnutí umožnit USA testovat řízené střely s plochou dráhou letu nad Kanadou a hájí NATO, tedy rozmístění raket aliance v Evropě jako odpověď na hrozbu sovětských raket SS-20.
Podle vzpomínek Jakovleva i on se s Gorbačovem „oťukává“. Jejich shoda a vzájemné sympatie nakonec přinesou významné důsledky pro celý svět. V Kanadě se zrodí jejich strategické spojenectví, oba mají po krk teroru a hlavně se obávají, že Sovětskému Svazu bez reforem hrozí osudový kolaps. Budování takového společného názoru je nebezpečné a vyžaduje odvahu – přežití v nejvyšších patrech sovětské moci je doposud svázané s tím, že si každý vysoký funkcionář strany nechává své názory pro sebe. Oba však vědí, že politika strany vychází spíše z prospěchu nomenklatury než z ideologických pouček, které slouží jako zástěrka moci.
Gorbačov získává v Kanadě první „západní“ body. Pierre Trudeau oceňuje nejen jeho názory, ale i celkový dojem (prohlásí, že je prvním sovětským vůdcem, s nímž se dal vést svobodně rozhovor). To potvrdí i Gorbačovo vystoupení na společné schůzi kanadské Dolní sněmovny a Senátu. Už je to onen nečekaně vstřícný a přátelský Gorbačov, který se usmívá, naslouchá a všechny šokuje, když přiznává, že Sovětský svaz má daleko k dokonalosti, že jeho země potřebuje prosperitu a spokojené obyvatele.
Gorbačev se posléze zasadí, aby se Jakovlev vrátil do Moskvy, kde se stane vůdčím a rázným ideologem perestrojky. 1985 je jmenován vedoucím oddělení propagandy ÚV KSSS, 1986 se stává tajemníkem ÚV a konečně 1987 členem politbyra.
Na závěr ještě pár slov k Jakovlevovi. Nejdříve zajímavost: V srpnu 1968 byl poslán do Prahy, kde dohlížel na situaci po invazi Varšavské smlouvy a údajně při rozhovoru s Brežněvem vystoupil proti odstavení Dubčeka z vedení strany.
Zprvu jsem na Jakovleva kvůli jeho minulosti nahlížel s opatrným odstupem a jeho názory vnímal jako druh nám známých „reformních“ hodnocení, které sice kritizují excesy komunistické strany a zvláště Stalina, ale v zásadě nacházejí omluvu pro „dobré“ stránky revoluce. Pak jsem se seznámil s jeho knihou Rusko plné křížů a musel jsem uznat, že je ke komunismu a historii své země naprosto nesmlouvavý. V jeho případě se jedná o udivující paradox – v čele komunistické strany se ocitl na hlavní ideové pozici muž, který v době svého největší vlivu upřímně nenáviděl komunismus a v soukromí ho nazýval totalitním. Jestliže Gorbačev chtěl režim změnit a zachovat v humánní podobě, což bylo zřejmě neřešitelné zadání, Jakovlev ho zamýšlel zničit. To ostatně potvrzují i dokumenty. V jednom z interních rozborů pro Gorbačeva napsal (v roce 1985!), že „politické závěry marxismu jsou pro současnou civilizaci, hledající cestu k míru, naprosto nepřijatelné“.
Tolik ke kanadskému příspěvku k ukončení studené války. Jistě by stálo nahlédnout do více souvislostí cest a misí Gorbačova – zatím jen řadového člena politbyra – na Západ. Jeho seznamování s budoucími partnery na nejvyšší úrovni vyvrcholí po smrti Andropova. V prosinci orwellovského roku 1984 vede Gorbačov během večeře velmi otevřenou debatu s Margaret Thatcherovou. Opět zaujme a překvapí nejen ji, ale i tajné služby, když se v Downing Street pustí do vášnivé diskuze s Thatcherovou o politických ideologiích. O necelé tři měsíce později je zvolen generálním tajemníkem.
