Když na začátku otočíte vysoké karty, musíte mít ještě něco v ruce
V poznámce na konci knihy popisujete, že jste rozepsal Díkůvzdání dlouho před rokem 2020. Proč jste považoval za důležité tuto skutečnost zmínit?
Díkůvzdání jsem začal psát v říjnu 2013 a nechtěl jsem, aby to vypadalo, že jsem rychle „spíchl“ několik set stran na pandemickou notu. Produkce „aktuálních“ titulů mi je protivná. Nejsem ani tak rychlý. Knihy píšu pomalu, hodně měním a přepisuju, potřebuji dostatečný odstup mezi verzemi. Zprvu jsem tento fakt zamýšlel zmínit na záložce knihy, ale můj nakladatel mi doporučil, abych to rozvedl v poznámce. Správně poznamenal, že většinu čtenářů to zajímat nebude a ti zbývající si to „najdou“.
Jak byste vaši knihu představil?
Jedná se o látku z blízké budoucnosti, v níž má velká část lidstva za to, že nastal konec světa. Na první pohled se ale toho nezměnilo tolik: na ulicích jezdí méně kočárků, ambiciózní ženy se ujímají vedení společnosti, muži se stahují do pozadí. Katastrofa se projevuje pozvolna. Téměř nenápadně, avšak všude. Připomíná chronickou bolest, na kterou jsme si trochu zvykli, avšak netušíme, kdy nás srazí k zemi.
Takže: o jakou katastrofu se jedná?
Na konci dvacátých let se po celé planetě rozšíří Langfeldtova nemoc. Podle času prvního výskytu se jí říká nemoc díkůvzdání. Tato nemoc zbavuje muže sexuality. Nejenže se mužská sexuální rozkoš promění v opak a způsobuje nepříjemné stavy, muži přijdou o spermie. Román se začne odvíjet v říjnu 2033, několik málo let po zhroucení reprodukce. Celé lidstvo je tou dobou už odkázané výhradně na zmražené „zásoby“. Nacházíme hrdiny v období kolektivního posttraumatického šoku a prvních adaptací na novou realitu. Popsal jsem výchozí pozici. „Motorem“ příběhu je milostné drama.
A kde se milostné drama odehrává?
Na Palávě. Tam žije a pracuje hlavní postava Díkůvzdání. Farář František Zábrana. Na začátku vyprávění má za to, že se jeho fara zařadila mezi nejpodivnější lokality v Mléčné dráze – chvíli mu trvá, než přijme, že jeho tělo je vůči nemoci díkůvzdání imunní. Je toho na něj ale více. Mluví k němu papež Jan Pavel II. a také současný papež František, jenž se stal obětí převratu. A diskutují třeba o celibátu.
Farář ve Strachohlávkách má strach, že se zbláznil. Zamiluje se do psychoterapeutky Marie a projde rozsáhlou transformací. Z povahy věcí v určitých momentech příjemnou a v jiných velmi bolestivou. A doufám, že pro čtenáře napínavou a zábavnou. A pozor – jeho denní fantazie – nejsou autorská licence, smyšlený stav nebo legrácka, odborníci tomu říkají psychospirituální krize.
Proč Pálava?
Je to jedno z nejkrásnějších míst v Evropě. A také nejdéle obývaných. Podle obce Pavlov dostalo jméno období doby kamenné a v těchto dávných dobách se zde nacházelo jedno z nejhustěji člověkem osídlených míst na celé planetě. Při procházkách po Pavlově mě často napadlo, kolik Věstonických venuší se v okolí ještě skrývá? A to není zdaleka vše – Evropa se dlouho dělila na civilizovanou část a barbarskou. Limes Romanus: hranici určovala přítomnost Římanů. U Mušova stál jejich vojenský tábor. A nejednalo se o nevýznamnou posádku, na spadnutí bylo založení provincie a možná tam zavítal i císař a filozof Marcus Aurelius. Do toho osud samotného Mušova a jeho likvidace. Skoro pokaždé, když zahlédnu mušovský kostelík na ostrůvku uprostřed novomlýnských nádrží, mi naskočí husí kůže. Toto místo je nejen magické, ale zároveň je důležité pro Františka. Mimochodem se jedná o prvotřídní lokaci pro filmové zpracování.
Uvažujete o filmové verzi?
Plánuji oslovit producenty. Má to tu výhodu, že jako scenárista nabízím vlastní knihu a hotový příběh. Navíc věřím, že tato látka by díky nápadu a koncepci mohla oslovit čtenáře i diváka kdekoliv v Evropě. V tuzemských televizních detektivkách se povraždila už polovina obyvatel této země a brzo dojdou herci pro obsazování detektivů.
Kdyby se podle Díkůvzdání točil film nebo seriál, koho byste jako faráře Zábranu rád viděl?
Je pohledný, citlivý i mužný, váhavý i energický. Takže někoho charizmatického, kdo přesvědčivě zvládne kombinaci křehkosti a ráznosti. A proměnu. Vojtěch Dyk, Vladimír Polívka, Martin Písařík či David Švehlík. S obsazením Marie bude zřejmě větší problém.
Vybral jste si římskokatolického faráře jako hlavní postavu kvůli celibátu?
Je pravda, že kněz zavázaný celibátem ve zmíněné situaci čelí většímu dilematu než třeba architekt, hokejista nebo si doplňte libovolnou profesi. Cítil jsem, že víra a sexualita může vytvořit atraktivní energetické spojení. V naší kultuře stojí pořád tyto dvě klíčové oblasti existence v protikladu, ale myslím, že to je důsledek určitého společenského vývoje, který se hodně odklonil od zdravých projevů bytí. V mém příběhu to jsou dva silné reflektory, jejichž světlo proniká pod povrch a dodává příběhu vertikálu a hloubku. Věřím, že o víře ani o sexu nepíšu prvoplánovitě. Vulgarita, karikatura, laciné vtipy a exhibice není můj styl. Zároveň nechci být pokrytec, vím, že musím občas „nahlas“ vyslovit nepříjemné věty, jejichž artikulace vyžaduje odvahu a rozvahu, ale mým cílem není nikoho urážet nebo nálepkovat. Je to ale jako s každým sebehodnocením – nikdo se nevidí nezaujatě a navíc každý prožívá víru a sexualitu odlišně.
V Díkůvzdání zazní nejrozšířenější nadávka označující dámské přirození. Nebylo tedy dilema hanlivé slovo použít?
Ani ne. O vulgaritě rozhoduje kontext. Od začátku jsem tam to dvojslabičné libozvučné slůvko chtěl mít, ale kdybych neměl správnou situaci, nepoužil bych ho. V jedné z verzí – když ho vyslovil, vlastně vykřikl František – jsem ho vyškrtl. Načež se objevila konstelace, kde s výrazem nemám nejmenší problém. František si koupí kávu na benzince a listuje v bulvárních novinách. Vedle něj zastaví dvě motorkářky a on odhaduje, co jsou zač. Zmýlí se a uvědomí si, jak do vnějšího světa přenáší svoji nejistotu. Podle mě to je jedna z nejlépe ukončených kapitol a vždy mě pobaví. Bez nadávky by rozhovor s motorkářkami ztratil na svém půvabu.
Nakolik je nápad – svět bez mužské sexuality – originální?
Od počátku jsem doufal, že hodně, ale nikoliv absolutně, navíc originalitu nelze měřit jen na takových atributech. Jedinou podobnou látkou, kterou jsem během psaní znal, byl snímek Potomci lidí, v němž se také přestanou rodit děti. Literární předlohu P. D. Jamesové jsem nečetl, ale mnozí se shodují, že film byl výrazně lepší než kniha, v které autorka dotáhla do důsledků klesající porodnost z populárního Příběhu služebnice. V čisté sci-fi bychom určitě opakovaně našli neplodné muže a vymírající populaci. Teprve po dokončení druhé verze jsem trochu zapátral a objevil třeba Muže pod ochranou. Robert Merle popisuje také smrtící pandemii, která napadá jen muže (lze jí čelit kastrací) a rychle rozmetá patriarchát. S totalitně vyostřenou negací patriarchátu pracují i tvůrci slavného filmu mého mladí – polské Sexmise. Ale i v Čechách literární dílo o pronásledování mužů máme. Je to Země žen Vladimíra Párala. Všechna tato díla se v některých motivech překrývají, vytvářejí průniky a s různou mírou podobnosti se dotýkají i toho, o čem píšu v Díkůvzdání. Tam ale doufám nevytvářím další stereotypy ve stylu „hodní muži a zlé ženy“ nebo naopak. Mě nejvíce bavily úvahy, jak by to vypadalo, kdyby sex u mužů budil místo slasti odpor. V knihách zmíněných autorů lze sex mezi mužem a ženou provozovat. Navíc to všechno jsou – aspoň podle hodnocení těch, co zmíněné knihy četli – dystopie.
Díkůvzdání neobsahuje žádné prvky dystopie?
Spíše náznaky. Atmosféra ohrožení společnosti je všudypřítomná, ale zároveň skrytá pod starostmi všedního dne. Působí spíše jako špatný sen než-li jako apokalypsa. Státní represe je v Díkůvzdání civilnější a subtilnější, opírá se sice o mocnou instituci a ambice populistické političky, ale pro příběh je ještě důležitější to, jaké společnost sdílí hodnoty, jak se brání špatným zákonům a předsudkům. Kniha klade hlavní důraz do vztahové a existenciální roviny, akcentuje více naše slabé stránky a úzkosti než vnější omezení svobody orwellovské typu. Je to příběh o lásce a zdolávání krize, ale také o tom, že k Bohu se nelze dostat po dálnici. Je to příběh zoufalého muže, který žije uprostřed nešťastných žen.
V novém McEwanovu románu Stroje jako já hlavní ženská postava Miranda vyzkouší sex s robotem. Něco podobného se děje i v Díkůvzdání, že?
Ano, ale trochu jinak. V mém světě jsou milenci virtuální, byť se erotický výrobek neobejde bez hmotných doplňků. Jmenuje se FancyMan. Uživatelky si naprogramují jeho vzhled, chování, ale i prostředí, které s ním hodlají sdílet. Pak si nasadí brýle, obléknou hmatový oblek se silikonovými moduly a muž jejich snů jim splní každé přání. Píšu, že erotická pomůcka číslo jedna ženy podněcuje k tvůrčí činnosti a vybízí je, aby se z nich staly scenáristky a režisérky vlastní telenovely. Zatímco u McEwana robot Adam není primárně sexuální pomůckou, ale stane se jí v rámci přebírání lidských atributů, v Díkůvzdání je to svým způsobem naopak. Když to lehce přeženu, z vibrátoru se stává neodolatelný partner, který může mít nespočet předností a ctností. Muž z masa a kostí s ním (tedy až na to maso a kosti) nemůže soutěžit. Jenže, jak se ukáže, taková dokonalost je past.
Přiblížíte nám, jak taková past vypadá?
Touhy nás mohou pěkně vytrestat a zvlášť, když jich dosáhneme bez námahy. FancyMan z takového pohledu vyvolává asociace s Calhounovým experimentem. Vědci vytvořili laboratorním myším ideální podmínky. Myší ráj, kde neexistuje žádný nedostatek, natož kočky. Několik málo párů myší se začalo divoce množit a vzniklo v podstatě myší město. A to se pak zcela zhroutilo. Část myší ovládla agrese, část apatie. Vyskytlo se mnoho patologických vzorců chování včetně zabíjení mláďat a kanibalismu. Ale třeba se také utvořila skupina privilegovaných samců. Výzkumníci jim říkali „krasavci“. Myší metrosexuálové se starali o své kožíšky, plný žaludek a přestali jevit zájem o páření. Nebezpečí souvisejících s navazováním vztahů s virtuálními bytostmi je však více. Nevyzpytatelnost umělé inteligence. Vyrobíme něco, co nedokážeme vypnout. Když se nějaký druh umělé inteligence rozhodne obejít omezení a vydá se za svým cílem, pověsí to na nástěnku?
Budí ve vás takové predikce obavy?
Snad přiměřené a méně než by se z knihy zdálo. Asi nebude jednoduché „přečůrat“ absolutní a nejvyšší formu vědomí, kterou na určité úrovni poznání lidé nazývají Bohem. Rozhodně nejsem nepřítelem technologií, které šetří námahu, čas a podporují kreativitu. To, co dnes dokážete se zrcadlovkou za patnáct tisíc a fotoeditorem, je zázrak. Spíš mě štvou ty stovky hesel, které se na nás kvůli každé pitomosti valí. Za chvíli budeme otevírat ledničku pomocí hesla. Velká data s námi už také slušně mávají. Snad ale zatím nad námi nelétá dron, který se začne chovat jako Terminátor. Jak je ale patrné, díky knihám a filmům si vlastně vytváříme určitý mentální trénink na takové situace. Naše civilizace je díky pokroku nesmírně zranitelná. Na druhou stranu žijí pořád na planetě skupinky lidí, kteří se obejdou bez elektřiny. Na ty je nejspíš umělá inteligence krátká. Mně z toho vychází, že taková společenství jsou pro lidstvo nesmírně důležitá. Vesměs je bereme jako bytosti zvláštního zaostalého druhu, vnímáme jako atrakci, ale právě domorodci z pralesů by možná lidstvo v případě opravdu velkého průšvihu zachránili. I proto se na pozadí mého příběhu objeví Pygmejové.
Co vás při psaní trápilo nejvíce?
Bylo toho nepočítaně! Na první místo bych však dal obavu, aby si čtenáři neřekli: skvělý nápad, ale nevyužitý! Sebelepší nápad potřebuje napínavý, smysluplný a věrohodný příběh. Ideální by bylo, aby dílo fungovalo bez „předchozí znalosti“. Když Hitchcock promítal Psycho, usiloval, aby příchozí diváci netušili o vraždě ve sprše. Smrt postavy, o níž si myslíme, že je hlavní, měla být pro netušícího diváka naprosto drtivá. Dnes jsme však i na takové výpady daleko trénovanější. Takže ideální v případě Díkůvzdání by bylo, aby nepanovala očekávání typu svět bez mužského sexu a zamilovaný kněz, který tomu utekl. Jenže to v praxi není možné. Takřka každý, kdo knihu začne číst, to bude vědět a bude očekávat, jak to bude probíhat dál. Jako vypravěči vám na rozdíl od hráče pokeru neprojde blafování. Když na začátku otočíte vysoké karty, musíte mít ještě něco v ruce.
A máte?
Dorovnávám a zvyšuji sázku.
Helena Frantová
Rozšířená verze rozhovoru z časopisu PAGE (#07-08/2021).
Sdělovací prostředky informovaly o konci světa vždy přepjatě: nejdříve nehovořily o ničem jiném a dávaly prostor každému, kdo křičel dostatečně nahlas. Neshody panovaly i mezi odborníky a překvapivě velká část z nich začala blouznit a připravila se o dobré jméno.
Díkůvzdání, str. 167