Od nikoho trochu soudného jsem zatím neslyšel tvrzení, že Izrael nemá právo na obranu. Podstatné jsou parametry takové obrany a případné porušení mezinárodních závazků. Zjednodušeně: vojenská akce se stává nezákonnou, když toleruje nebo vyvolává násilí proti civilnímu obyvatelstvu. Armáda se musí zdržet válečných zločinů a zvláště těch, kterými je dotčeno mezinárodní společenství jako celek. A mezi takový zločin, ať si o tom myslí každý, co chce, právníci řadí i to, když např. věčný-multi-ministr Katz prohlásí, že přeruší do Gazy dodávky vody.
Újma civilistů se stává zločinem tehdy, kdy dojde k systémovému porušení proporcionality a k tomu jsou zapotřebí důkazy a jejich řádné ověření. Objektivní, nezávislé, s použitím nejvyšších právních standardů. Na rozdíl od našich politiků mi nejsou známa fakta, která by legitimitu a autoritu ICC zpochybnila do té míry, aby vznikly důvodné pochyby o nezaujatosti Mezinárodního soudu (v této věci mohl jako první konat příslušný izraelský soud, ale ten svoji příležitost nevyužil). Mohu se mýlit, ale většina českých politiků a novinářů si může nechat zdát o morální integritě lidí této instituce. Převládající české reakce na obvinění ICC mi připomíná úroveň argumentace, kterou rozvíjí rodina Homolkových ve filmové trilogii Jaroslava Papouška. Zkrátka průzračný a po století tryskající pramen nefalšované české lidové moudrosti a tvořivosti.
Jakákoliv armáda na světě nese zodpovědnost za způsob boje a hlavním garantem tato zodpovědnosti je politické vedení země. To jsou v tomto případu jednotlivci zastávající vysoký úřad (a je zcela jedno, že demokraticky zvolený). ICC zcela ctí presumpci neviny: Netanjahu a zřejmě daleko umírněnější Gallant v tuto chvíli čelí důvodnému podezření – ICC se nezabývá systémem dané země, nýbrž posuzuje konkrétní činy konkrétních osob a jejich případnou kolizi se zákonem.
Netanjahu se bude personifikovat se státem, bude usilovat a burcovat veřejnou podporu, vzbuzovat silné emoce a ze všech, kteří ho budou chtít vést k odpovědnosti, učiní nepřátele, kteří přímo či nepřímo podporují zničení státu. To je dlouhotrvající taktika Likudu. Slovy historika Avi Šlaima (str. 19) „vytvářet obraz malého a zranitelného židovského státu, obklopeného mořem arabského nepřátelství, jehož odpovědí na neustálou hrozbu je budování Velkého Izraele, pevnosti pro všechny Židy“. Toto tvrzení o stálém osudovém nebezpečí je poměrně absurdní, Izrael je regionální jadernou mocností. A právě dočasnost oné jaderné převahy je další důležitou částí komplikované a riskantní mocenské hry, kterou bezohledně rozehrál.
Chápu, že tato konstelace představuje pro některé obyvatele Izraele těžkou disonanci. Politici je v pravidelných intervalech viktimizují, činí z nich oběti přepadení. Jednak, aby mohli realizovat politiku odstrašení a zároveň, aby zamaskovali opakující se totální selhání silových řešení (kupříkladu konflikt mezi Levi Eškolem a Moše Dajanem před vypuknutím Šestidenní války). Také proto, aby pod propagandou jednoty a nánosem státní mytologie skryli obrovské napětí ve společnosti, vnitřní konflikty a aby pokryli maskovací sítí vypjatý nacionalismus a náboženský klientelismus. Mimochodem stejný postup známe my z Mnichova a nakba se dnes hraje podle podobných not. Ale je dobré nahlas říci a to také od představitelů našeho státu marně čekám, že hájíme zcela odlišný soubor hodnot a používáme jiné metody než teror, mstu a propagandu. O armádách zemí, které tvrdí, že hlavním zákonem jejich společenství je ústava akcentující jako nejvyšší hodnotu lidská práva, to platí dvojnásob. Tvrzení, že druhá strana využívá civilistů jako lidské štíty ani v nejmenším nezpochybňuji, ale to ani na vteřinu neznamená, že když při zásahu pozabíjím tisíce nevinných a dalším tisícům doživotně udělám ze života noční můru, zbavím se zodpovědnosti. Opravdu se už nějaký čas nelze chovat jako Achilles v Homerově Iliadě, který reaguje na smrt svých druhů krutou mstou. V drobné hyperbole si dovolím doufat, že by většina postav mytických hrdinů ze Starého zákona dnes skončila ve vězení a nedomýšlím, jak by s obhajobou dopadl Abraham vlekoucí na kopec Izáka, aby ho tam upálil.
Nejde o jednotlivé excesy, selhání a obrovské tragedie „ve válečném poli“, které jsou bohužel přítomné v každém eskalujícím konfliktu na všech stranách, ale o dlouhodobý záměr a trend. Patřím k těm, kteří se domnívají, že obě strany (každá dle svých technických možností, ideologických parametrů a geopolitické strategie své „svaté“ války) – se navzájem dlouhodobě vystavují teroru jako nesmírně devastující psychologické zbrani, která má zlomit odhodlání druhé strany k odporu.
To není nic nového, ale v politickém newspeaku se používá spíše termínu demoralizace. Tak tomu bylo ostatně i u masivního spojenecké bombardování Německa. Mimochodem v oficiální zprávě lorda Cherwella z roku 1942 byly konkrétně specifikované primární cíle bombardování – oblasti osídlené dělnickou třídou. Stejně jako u útoku na Londýn však došlo spíše k opaku. To pak vyvrcholilo použitím atomové bomby – od které ti nejdůležitější, kteří ji pomáhali prosadit a sestrojit, dali po jejím použití ruce pryč (Einstein: Kdybych věděl, že Němci neuspějí v sestrojování atomové bomby, nehnul bych prstem).
Procesní ustanovení Římského statutu ICC jsou poměrně komplikované. Už proběhlo: přípravná fáze, spouštěcí mechanismy, pojem a právní vymezení situace, předběžné zkoumání a otázky jurisdikce a přípustnosti, vyšetřování, zatýkací rozkaz a předvolání. Mělo by proběhnout: potvrzení obvinění před zahájením hlavního líčení, hlavní líčení, rozhodnutí projednacího senátu, odvolání a přezkum.
Římský statut ve svém článku 30 vymezuje úmyslné a vědomé naplnění objektivní stránky zločinu (úmysl přímý – intent, dolus directus) a nyní přijde na řadu i to, kdy prokurátor bude muset obhájit všechny shromážděné důkazy, které pro svoji obžalobu nashromáždil. Přípravný senát by měl provést slyšení o potvrzení obvinění, o něž prokurátor opře svoji autoritu a žádost, aby dosáhl zahájení hlavního líčení. Tohoto slyšení se účastní prokurátor, obviněný nebo obhájce obviněného. Při slyšení musí prokurátor velmi podrobně prokázat „každé obvinění dostatečnými důkazy, které podstatně odůvodňují domněnku, že obviněný spáchal zločin, ze kterého je obviněn“. Dotčená strana je bude moci napadnout. Jsem zvědavý, zda obvinění soudu z antisemitismu bude tím správným argumentem.
