Kdo s kým vlastně rozmlouvá?
(Díkůvzdání, str. 547-550)
Román, v němž nemoc připravila všechny muže o sexuální
touhu a schopnost reprodukce, jsem rozepsal na počátku října 2013. Po třiceti stranách jsem knihu pojmenoval Díkůvzdání. Děj jsem původně situoval do blízké budoucnosti, která je dnes už minulostí (nemoc v rozepsaném rukopise napadla lidstvo v listopadu 2018).
Autor se učí vyprávět příběhy – ať už se jedná o beletrii či filmový scénář – po celý život. Neustále porovnává znalosti a objevy z vlastní tvorby se zkušeností druhých. Nigel Watts v Umění psát vysvětluje, jak je důležité, s kým nebo s čím bojuje hlavní postava. Existují tři základní konstelace konfliktu. Hrdina zápasí sám se sebou překonává psychické nebo fyzické omezení), s protivníkem (Lord Voldemort, Hannibal Lecter, HAL 9000) nebo s kolektivní pohromou (povodeň, požár, válka). A postřeh končil konstatováním: ideální pro děj a napětí je, když tato protivenství fungují současně. Díkůvzdání tento
předpoklad splňovalo. Navíc jsem byl přesvědčený, že nabízí vzrušující téma a zábavné situace.
Bylo napínavé přemýšlet, jak by vypadala civilizace, z níž by vymizela mužská sexualita. Usiloval jsem o to, abych nápad nepromarnil a na jeho základech vystavěl poutavou milostnou zápletku. Chtěl jsem, aby příběh zaujal co nejširší čtenářské publikum – ženy stejně jako muže, čtenáře různých věkových skupin. Snažil jsem se vyprávět tak, aby mu porozuměli kdekoliv v Evropě, aniž by je odradila zeměpisná odlišnost místa, kde se děj odehrává. Pálavu jsem si vybral kvůli její jedinečnosti, kvůli jejímu překrásnému středomořskému vzhledu a zejména její historii, která leží za horizontem našich znalostí.
Byl jsem rovněž nervózní, abych se nevědomky nevrhl do něčeho, co už zpracoval jiný autor. Kdybych se pustil do rešerší tematicky příbuzných knih, pravděpodobně bych se nejdříve připravil o nezaujatý a nedotčený pohled a následně o chuť psát.
Znal jsem film Potomci lidí. Od prvního zhlédnutí jsem si zamiloval jeho vizualitu a do paměti se mi vryla strhující úvodní sekvence se skvělým Clivem Owenem. Naštěstí v knižní předloze P. D. Jamesové muži stále „mohli“ a asistovaná reprodukce nefungovala. Navíc jsem neplánoval pouštět se do dystopie ve stylu P. D. Jamesové, Margaret Atwoodové, Roberta Merleho, o sci-fi typu Philipa K. Dicka ani nemluvě. Nezamýšlel jsem depresi prohlubovat, ale léčit. Nejdůležitější pro mě byla myšlenková a fyzická proměna hlavního hrdiny (to, jak se díky zamilování se vymaní z vnitřních i vnějších omezení). Díkůvzdání vypráví o zdolávání krize. Přestože v kritických momentech nevidíme řešení, východiska existují a často vedou k existenci, která nám poskytne více smyslu, svobody, radosti a lepší kontakt s tím, co nás přesahuje.
Psaní jsem se věnoval, když jsem neměl scenáristickou práci. Teprve s odstupem několika let dokážu posoudit, kolika neobratností jsem se na startu dopustil. Neomylně jsem se vydával do slepých uliček. V polovině roku 2015 jsem rukopis, který čítal přes dvě stě stran, odložil. Více než dva roky jsem se domníval, že román nedokončím,
přesto jsem si přes své rozčarování průběžně zaznamenával nápady na zlepšení. Jako by mě cosi nutilo román dokončit. V létě roku 2018 jsem se pustil do rozsáhlého přepisování, vyškrtané stovky stran bolely – nebylo lehké „vyhazovat“ práci v řádu měsíců. Poznal jsem, že i mé psaní musí projít všemi etapami krize. Tehdy jsem dobu, v níž se příběh odehrává (tedy blízkou budoucnost), musel posunout.
V knize, kterou držíte v ruce, se ocitáme v letech 2033–2034. Ukázalo se to jako prospěšné: posílil jsem technologické prvky, byť jsem se stále soustředil na to, aby můj fiktivní svět působil civilně a věrohodně, aby futuristické ingredience byly uměřené a podporovaly vrstvu existenciální. Téměř přesně po šesti letech jsem v říjnu 2019 dotáhl příběh do konce. Věděl jsem, že práce na rukopisu zdaleka nekončí, ale už jsem nepochyboval, že kniha vyjde.
Hned z počátku roku 2020 jsem odjel s dcerou Adélkou na hory. V malebné pronajaté chalupě se objevilo znepokojivé téma. Moji milí příbuzní měli zanedlouho odletět do Číny a přestupovat ve městě Wu-chan. Každý den sledovali s rostoucími obavami zprávy o nemoci, která se tam objevila. Po dlouhém váhání padl verdikt: bude
lepší zůstat doma. Události, které odstartoval rok 2020 a které ještě
nedospěly ke konci, je zbytečné a předčasné rozebírat: románová nemoc díkůvzdání vznikla dávno před celosvětovou pandemií, nereaguje na ni, ale zřejmě s ní (minimálně tím, že se naráz rozšířila po celém světě) rezonuje.
Na závěr chci vzpomenout kamaráda, báječného člověka, náruživého filmového encyklopedistu a vášnivého fotografa, který se vydání už nedočká a na něhož jsem v poslední době často myslel. Miloše Fikejze.
Také děkuji svým skvělým přátelům, kteří si knihu přečetli před nelehkými závěrečnými úpravami a poskytli mi důležitou zpětnou vazbu a pomoc. Byli to Pavla Horáková, Zuzana Procházková, Alena Prokopová a Štěpán Bubník. Cením si výjimečné pečlivosti, nasazení a doporučení Vojtěcha Němce, který se ujal redakce. Velký dík patří Jindřichu Jůzlovi, jenž mi poskytl nespočet konzultací, ale také bezpečné a komfortní zázemí pro dokončení knihy. Moc si vážím toho, že jsem měl to štěstí spolupracovat s někým tak blízkým a zároveň profesně zdatným. Nebýt pochopení a nemalé podpory mé partnerky Dany a dcery Adélky, nikdy bych se nemohl věnovat tak finančně nejisté a časově vyčerpávající práci, jako je psaní
rozsáhlého románu.
V textu jsem použil úryvky veršů ze znamenitých básní J. H. Krchovského.
březen 2021
Povídky, novely a romány stvořené umělou inteligencí zaplavily trh. Po prvotním nadšení však zájem o ně upadal a naopak stoupala obliba starších děl. Tomáš se domníval, že vědomí a možná ještě více nevědomí čtenáře z neznámého důvodu reaguje na texty vygenerované umělou inteligencí jinak.
Díkůvzdání, str. 309