Solženicynovo posmrtné zranění

Alexandr Solženicyn předvídal zhroucení Sovětského Svazu a ještě za jeho existence se zaobíral novou podobou Ruska. Když k rozpadu východní velmoci došlo, zesílilo Solženicynovo varování před Západem.

V květnu 1983 Solženicyn přebírá Templetonovu cenu. Upozorňuje, že napadání víry je na Západě nebezpečnější než násilné útoky na náboženství na Východě. Západ se podle něj nachází v žalostném stavu, jeho nukleární deštník považuje za ďábelské pokušení. Tvrdí, že svobodný svět rozněcuje nenávist a ta je „zavilejší“ čím větší je osobní svoboda a blahobyt, že pojmy dobra a zla jsou vysmívány. Činí tak s prorockým zápalem, uhrančivostí. Solženicyn si vybírá to, co zapadá do jeho vidění zkaženého světa. Působí a vystupuje jako postava ze Starého zákona, což je patrné i na jeho vzhledu.

V osmdesátých letech se vymezuje také vůči prozápadním emigrantům ze Sovětského Svazu a ohání se konzervativními hodnotami a vírou. Jiný spisovatel a politický vězeň – Andrej Siňavskij – mu z Paříže vytkne, že monopolizoval nejen pravdu, ale také lásku k Rusku. Další ze spisovatelů na útěku – Vladimir Vojnovič vytvoří dokonce ve své dystopii Moskva 2042 nelichotivé Solženicynovo alter ego. Vojničův román z roku 1987 je zajímavý i tím, že předpovídá sňatek KGB s pravoslavím a příchod politiků jako je Putin.

Mafiánské Jelcinovo Rusko v troskách vrhlo Solženicyna do Putinovy náruče.

Solženicynovou přepjaté volání po pokoře a kritika konzumu postupně nabírají na síle, radikálním a mesainistickém tónu. Během devadesátých let na Solženicyna padá frustrace z domácích poměrů a ještě více ztrácí cit pro míru. Odmítá rozlišovat, Západ vnímá jako jednolitý celek. Věří, že zběsilí nepřátelé usilují o vymazání Ruska z mapy světa. V roce 1994 se vrací do vlasti.

Jeho kniha úvah Rusko v troskách (1998) vychází na sklonku Jelcinovy éry a je zuřivou kritikou devadesátých let. Kritikou domácích poměrů a mezinárodní slabosti nového Ruska. Zahořklý Solženicyn se hrozí útoku na svou vlast:

Právě nové Rusko napomohlo uskutečnění onoho historického přelomu ve vědomí světa, kdy se vojenskému zásahu mocností do záležitosti vzdálené země začalo říkat ne „agrese“, ale „nastolení míru“. Taková terminologie se zřejmě přenese i do 21. století a je docela dobře možné, že si ji Rusko brzy vyzkouší samo na sobě, například ve formě mezinárodní „mírové záchrany“ nás samotných i celé planety před našimi jadernými zbraněmi; americká varování v tomto směru už zazněla (a stane se to za „celosvětového souhlasu“ stejně jako Pouštní bouře a pokračovat to třeba bude i dělením samotného Ruska, vždyť Dohoda si ho za naší občanské války už bezostyšně dělila).

V této citaci se zrcadlí století přetrvávající obava o slabém a tedy ohroženém Rusku. Z pohledu ruské strany nezpochybnitelné dogma, z opačného pohledu stihomam. Zároveň zde objevíme trpkou předpověď o propagandistické hře se slovy, o hře, která má zamezit pojmenování skutečnosti. K pokusu o vymazání slova válka z veřejného prostoru opravdu dojde, proroctví se naplňuje právě nyní. Jen s podstatným rozdílem: Rusko nevystupuje jako oběť, ale jako agresor.

Rusko v troskách ani Rusko v rukou zločinců není nic nového. Tato situace nastala v nedávné historii opakovaně a hlavní účet zaplatili jeho obyvatelé. Nevědomost, pověrčivost, alkohol ani láska k vlasti je neochránily před složitostí světa, natož před vlastními vládci. Ti s nimi zpravidla nakládali jako s rukojmími. Vystavili je strádání, teroru, propagandě a celou zemi pak obrovským duchovním a materiálním ztrátám. Despotové je ve vyhrocených okamžicích nacpali do obřího mlýnku na maso, aby se pak v dalších generacích dovolávali jejich prolité krve. Často je pod frázemi oslavující svobodu donutili vraždit nevinné, konat válečné zločiny. Nejvýstižnější slovo, které lze pro takové účelové jednání použít, má hebrejština. Chucpe.

Solženicyn onu despotickou, brutální bezostyšnost v nakládání s lidským životem a důstojností prožil a popsal. Jeho jméno a dílo se stalo mementem mori takřka pro celé lidstvo. Jenže svět není jednoduché místo. Mafiánské Jelcinovo Rusko v troskách vrhlo Solženicyna do Putinovy náruče. Solženicyn nekritizuje Putinův útok na nezávislost médií, neprotestuje proti politicky motivovaným procesům, přijímá od Putina státní vyznamenání, uvítá ho ve svém domě, omlouvá jeho službu v KGB. Společně se utvrzují ve výjimečnosti ruských tradic a dějin, shodují se na tom, že autorita státu je více než pluralita. Šíří nebezpečnou a nakažlivou tezi o rusofobii Západu. Solženicyn chválí Putina jako zachránce a nositele prozíravé zahraniční politiky. Jejich překvapivé spojenectví utužuje příslušnost a sympatie k pravoslavné církvi.

Solženicyn zpochybňoval národní svébytnost Bělorusů a hranice Ukrajiny.

Přestože Solženicyn přijal suverenitu pobaltských a středoevropských států, samostatnou existenci Ukrajiny, Běloruska a také Kazachstánu nesl s nelibostí. Není to nové, ale spíše přehlížené zjištění: Solženicyn zpochybňoval národní svébytnost Bělorusů a hranice Ukrajiny. Tvrdil, že Ukrajina nemá morální ani historické právo na oblasti osídlené rusky hovořícím obyvatelstvem. Sice nechtěl Rusko obnovovat v sovětských hranicích, přesto v mnoha ohledech zastával podobné pozice jako Putin.

Vedle posilování kultu a tradičních představ o výjimečnosti vládce a národa, lze předpokládat, že náklonnost prominentního disidenta a uznávaného myslitele posloužila Putinovi jako vítaná obrana před těmi, kteří chtěli jeho „suverénní demokracii“ příliš přirovnávat k metodám bolševiků a totalitní minulosti.

Existovaly pro tuto slepotu a náklonnost polehčující okolnosti? Nemůžeme tvrdit, že by Solženicyn nabádal k válečným akcím a že by schvaloval násilí – často varoval před jadernou konfrontací. Po rozpadu Sovětského Svazu psal o tom, že není důležitá velikost státu, ale jasnost ducha v jeho zbytku. Nevíme, jak by Solženicyn reagoval na Putinovu válku. Nevíme, co by říkal vybombardovaným vesnicím a městům, rozvalinám pravoslavných kostelů. Nevíme, zda by mu praktiky současné moci oživily vzpomínky na Stalinovu hrůzovládu. Zda a jak by se distancoval od válečných zločinů a spouště, kterou za sebou Putin nechává. Od excesů a blouznění pravoslavných elit – Kirillů a Tichonů (Ševkunova).

Solženicyn se na sklonku života vyrovnával nejen s malým zájmem veřejnosti, ale také čelil tvrdé kritice. Jeho zastánci se těžko smiřovali s tím, že slavný spisovatel nijak nereagoval na omezování svobody a utahování šroubů. Naopak se několik měsíců před smrtí pustil do Ukrajinců (v článku Rozeštvat spřízněný lid, Izvestija 2. 4. 2008). Popudilo ho, že ukrajinská vláda usilovala o mezinárodní odsouzení hladomoru z let 1932 – 1933 jako genocidy. Když Solženicyn v srpnu 2008 zemřel, zdálo se, že se uzavřelo toto podivné období a bizarní aliance mezi nejslavnějším vězněm Gulagu a bývalým důstojníkem KGB.

Solženicynovo flirtování s Putinem a Prozřetelností však dopadlo tragicky. Putin válkou Solženicyna zdiskreditoval ještě více. Solženicyn přemohl Stalina a další kremelské vládce, leč v troskách Ukrajiny utrpěl vážné posmrtné zranění. Citovat v březnu 2022 autora Soustroví Gulag v protiválečném kontextu a využívat tak jeho morální autoritu je minimálně projevem neznalosti.