O historii prožité a napsané: Článek renomovaného historika Milana Haunera porovnává porovnává okolnosti a podmínky vzniku Pamětí Edvarda Beneše a Winstona Churchilla (a také roli jejich „ghostwriterů“). Zvláštní pozornost věnuje i tomu, jak oba státníci reagovali na sovětskou verzi masakru polských důstojníků, popravu 21 851 polských zajatců. Tu provedli příslušníci NKVD mezi 3. dubnem a 19. květnem 1940.
V citacích z článku vypouštím poznámkový aparát. Autor Katyń, vesnici nedaleko Smolensku, píše bez diakritiky.
O historii prožité a napsané
Milan Hauner, Soudobé dějiny 1-2/2006, str. 82-99
Výstřižky:
Katyn
Teprve po více než padesáti letech se podařilo díky vytrvalému tlaku Solidarity a později polské vlády za prezidenta Łecha Wałęsy vymoci od sovětské vlády autentické dokumenty potvrzující detaily masakru. Žádost popravit čtrnáct tisíc sedm set polských válečných zajatců a spolu s nimi dalších jedenáct tisíc uvězněných civilistů, klasifikovaných jako antisovětské živly, formuloval šéf ministerstva vnitra (NKVD) Lavrentij Berija v dopise z 5. března 1940 Josifu Stalinovi, který ji vzápětí schválil spolu s dalšími členy vedení – Vorošilovem, Molotovem, Mikojanem, Kalininem a Kaganovičem.
Katyn a Beneš
Beneš, který začátkem května 1943, hned po vypuknutí katynské aféry, odletěl na státní návštěvu do Spojených států, přijal stejně jako Roosevelt a Churchill sovětskou verzi. Na veřejnosti tvrdil, že jde o rafi novanou kampaň Goebbelsovy propagandy s cílem rozdělit Spojence, což byla pravda jen částečná. Přestože se dá cynicky namítnout, že katynský masakr se vlastně už od minulého roku Čechoslováků netýkal, když projekt konfederace byl definitivně zmařen sovětským vetem, domnívám se, že morální závazek udržet Poláky jako spojence ve válce proti nacistickému Německu nadále platil.
Když Feierabend Benešovi připomněl, že Poláci již delší dobu podezřívali Sověty z vraždy deseti tisíc svých důstojníků, prezident mu odpověděl, že o tom už slyšel, ale že tomu nevěří. Díval se na polsko-sovětský konflikt očima sociologa, předpovídajícího nutné propuknutí sociální revoluce v Polsku, a zároveň očima restaurátora Československa, nalézajícího podstatu sporu mezi polskou vládou a Moskvou ve vytyčení nové východní hranice Polska (jež se mu, stejně jako většině Angličanů, zdála naprosto racionální!) podél takzvané Curzonovy linie.
Racionalista Beneš tedy interpretoval skandál kolem masových hrobů
popravených Poláků jako pokus „reakční“ polské vlády odvést pozornost od daleko podstatnějšího problému, jímž byl nevyhnutelný posun budoucí sovětsko-polské hranice směrem na západ. Spor o hromadné hroby zmasakrovaných Poláků měl prý jen zamaskovat slepou uličku polské diplomacie, která nebyla schopna se smířit se ztrátou Vilna, Lvova a více než jedné třetiny předválečného území s patnácti miliony obyvatel, z nichž sedm milionů tvořili Poláci.
Katyn a britští diplomaté
Jestliže byla doposud během války genocida jednoznačně spojována s aplikací nacistického rasového světonázoru, Katyn znamenal studenou sprchu a probuzení z iluze. Když však prvořadým cílem Spojenců bylo porazit hitlerovské Německo a kolosální břemeno nesli v tomto boji právě Sověti, jak měli zodpovědní britští a američtí státníci jednat, nemluvě o představitelích exilových vlád? Na druhé straně je principy Atlantické charty zavazovaly, aby nedovolili transfer území bez souhlasu obyvatelstva a umožnili svobodné volby na osvobozeném území. Mezi britskými diplomaty se vyskytlo několik jedinců, kteří napsali, co si mnozí jen v duchu mysleli o pragmatickém zavírání očí nad tím, jak jeden spojenec masakruje druhého. Od konce května 1943 koloval na ministerstvu zahraničí dlouhý dopis vyslance u polské vlády Owena O’Malleyho. Četli ho členové vlády, četl ho král; Churchill trval na tom, aby si ho přečetl i prezident Roosevelt. Sir Alexander Cadogan, Edenův zástupce ve Foreign Office, upozornil na to, že dávno před Katynem Sověti měli na svědomí popravy desítek a desítek tisíc vlastních občanů: „Jsme snad nyní kvůli Katynu v choulostivější situaci, když jsme se před dvěma roky dokázali jim vrhnout do náruče? Je to hnusné. Jak budou moci Poláci ještě v budoucnu žít s Rusy, a jak budeme my moci dohadovat se s Rusy na popravách německých ‘válečných zločinců’, když jsme jim odpustili Katyn?“
Britská strana vyprodukovala tzv. Butlerovo memorandum, které analyzuje celý katynský případ porovnáním německé a sovětské verze. Původně bylo určeno jen pro vnitřní potřebu ministerstva, posléze spolu s dalšími dokumenty vyšlo knižně (Katyn: British Reactions to the Katyn Massacre, 1943–2003. London, Foreign & Commonwealth Offi ce 1973).
Katyn a Roosevelt
Prezident Roosevelt do konce života tvrdil, že za katynský masakr byli zodpovědni Němci. Když v roce 1944 pro něj kapitán G. Earle vyhotovil zvláštní zprávu o katynském masakru, ve které jednoznačně potvrdil vinu Sovětů, Roosevelt Earla propustil a zprávu potlačil. (Viz PAUL, Allen: Katyn: The Untold Story of Stalin’s Polish Massacre. New York, Scribner Book Company 1991, s. 308–315.)
Katyn a Churchillovy paměti
V pamětech (Churchill) sice naznačuje, že se mu donesla informace o tom, že katynský zločin spáchali Sověti, na vysvětlenou zde však cituje svůj údajný výrok k velvyslanci Majskému: „Musíme porazit Hitlera a teď není čas na hádky a obviňování.“ Během norimberského tribunálu měla sovětská vláda možnost snést dodatečné důkazy pro svou verzi událostí, pokračuje Churchill, ale neučinila tak, a Katyn proto nefiguruje v závěrečném rozsudku nad zločiny spáchanými Němci na válečných zajatcích. Na konci kapitoly se však Churchill zřetelně vykrucuje z nutnosti vyslovit své stanovisko: polští exiloví politici prý publikovali o Katynu tolik materiálu, že si sám čtenář může o věci udělat vlastní úsudek.
Čtvrtý díl Churchillových válečných pamětí vyšel v Anglii až v srpnu 1951 – o osm měsíců později oproti americkému vydání, když už korejská válka byla v plném proudu. Většina britských novin jej přivítala jako prozaicky dokonalé dílo. Richard Crossman, známý kritik a poslanec Labouristické strany, si ovšem vzal na mušku katynský masakr. Proč, tázal se Crossman, v tomto případě Churchill necituje žádné ze svých memorand, tak jak to bývá jeho zvykem v ostatních kapitolách? Vzápětí autora obvinil, že vůči Stalinovu Sovětskému svazu vedl politiku appeasementu až do samého konce války, jen aby ušetřil co nejvíce britských životů na bitevním poli. Zapírání katynského masakru bylo symptomem většího Churchillova dilematu, jež Crossman definoval ve své kritice jako posedlost státníka, který dříve nežli opustí scénu aktivní politiky, snaží se přizpůsobit minulost potřebám přítomnosti. Proto Churchill na jedné straně dokazuje, že „Uncle Joe“ (Stalinova přezdívka ve válečné korespondenci mezi Churchillem a Rooseveltem) v něm vždycky měl spolehlivého spojence, a na druhé straně, že on sám včas varoval svět před Stalinovými zákeřnými úmysly.
