Fráze. Fráze se definuje jako ustálené rčení; ale řekne-li nám někdo tak ustálené rčení jako „Dobrý večer“, nenazvem ho ještě proto frazérem. Velmi mnoho výroků, které pronášíme v obyčejném životě, jsou rčení naprosto ustálená. Miliónkrát už bylo řečeno „Bolí mě hlava“ nebo „To se ty dny krátí“, a přece to nejsou fráze. Řeč lidu sestává většinou ze rčení velmi ustálených; přesto lid zpravidla nemluví ve frázích, aspoň ne mezi sebou a ne o věcech, které dobře zná. Aby se ustálené rčení stalo frází, musí v něm být něco falešného, něco nepravdivého a přepjatého. Fráze vždycky tak trochu lže. Fráze není ustálené rčení, ale ustálené lhaní. Fráze je habituální a zmechanizovaná neupřímnost.
Nadsázka. Pro frázi a frázovitost je příznačné, že skoro vždycky obsahuje nadsázku. Prostá, věcná, opravdově míněná výpověď se nemůže stát frází, i kdyby byla omílána milióny úst denně. Z věty, že někomu umřela teta, neudělá frázi ani ten největší tlučhuba; jenže tlučhuba to neřekne, nýbrž bude hlásat, že nám neúprosná Morana vyrvala jeho milovanou tetinku. Tlučhuba neřekne, že lidé mají těch daní zrovna dost, nýbrž že náš lid úpí pod břemenem nesnesitelných daní. Náleží k povaze fráze, že zveličuje nebo opentluje všecko, co bere do úst. Z toho důvodu má fráze strukturu většinou adjektivní: dělá se nejvíce z přídavných jmen. Slovo „sedlák“ je holý a takříkajíc poctivý fakt; připojme k němu „náš“, „český“, „náš čacký“, „náš uvědomělý“ sedlák, a máte z toho frázi jako lusk. „Nepřítel“ znamená něco tak určitého a vojensky střízlivého, že se toho slova v civilu téměř neužívá; musí se říci „zavilý“, „sveřepý“ nebo „odvěký“ nepřítel, musí se to adjektivně předimenzovat, aby to slovo ztratilo své věcné ostří a mohlo se jím házet jako pouhou verbální figurou.
Filozofie fráze. Fráze má své zvláštní logické postavení mezi všemi soudy a výpověďmi. Především nepočítá s tím, že bude brána doslovně; úpí-li náš lid pod břemenem daní, nemá tím být řečeno, že můžeme na ulicích slyšet kvílení, sténání a štkaní poplatníků. Protože fráze se prezentuje jakožto rčení víceméně obrazné, má předem dáno jakési noetické alibi: vymyká se kontrole, zda odpovídá faktům. Ale na druhé straně, ježto každá pořádná fráze je omletá, běžná a absolutní, nelze ji vydávat ani za hodnotu estetickou, za krásnou fikci a výplod čiré fantazie. Tedy fráze není ani výrazem skutečnosti, ani projevem obraznosti; je nereální a přitom bez fantazie; nevychází ze skutečnosti ani z ducha, ale podvrhuje obé pouhými slovy.
Fráze jakožto slovní mechanismus, jako hotové klišé, jako víceméně afektivní přepínání, jako verbální příkrasa nemá, to se rozumí, co dělat s hledáním, kritickým formulováním a sdělováním zkušeností a poznatků. Ale nejhorší je, že není ani vědomou a záměrnou lží. Frázi nelze vyvracet jako omyl nebo nepravdu. Je mimo pravdu a mimo lež. Žádný logický podvod, žádná nesmyslnost nekorumpuje lidské myšlení tak jako fráze. Frazéra nelze přesvědčit, protože lže nevědomě, sám podváděn slovy, která přijímá místo věcí. Čte-li nebo slyší-li člověk tisíckrát, že náš nepřítel je odvěký nebo dnešní svět je zbabělý, nepotřebuje to nakonec už důkazu, tak jako netřeba dokazovat, že Palackého most je Palackého most. Určité spojení slov se prostě stane zvykem; tím se stane i přesvědčením.
Fráze má vůbec v duchovní ekonomii funkci náhražky; je náhražkou vzdělání, myšlení, stanoviska, zájmu, citu, poznatku, přesvědčení, víry; je podstatným falšováním všech hodnot duševních. Na rozdíl od falšování potravin je to činnost dovolená, a dokonce vážená; namnoze se jí učí na školách, je prakticky prováděna na politických schůzích a s vynálezem knihtisku a rotačky se stala předmětem strojové velkovýroby.
Morálka fráze. Frázi se vytýká, že kazí jazyk a sloh. To je sice pravda, ale její destruktivní síla je daleko hlubší. Fráze stírá rozdíl mezi pravdou a nepravdou. Kdyby nebylo frází, nebylo by demagogie, nebylo by veřejných lží a nebylo by tak lehko dělat politiku, počínajíc rétorikou a končíc vražděním národů.
Lidové noviny 6. 12. 1933
