Prožíváme krizi demokracie – volby rozhodnou o naší budoucnosti! Přemýšlím, jestli ti, kteří opakují tyto fráze, jim i věří. Když jsme měli možnost volit, nikdy tomu nebylo jinak. Politické strany a parlament jsou u nás zakleté instituce. Možná to však je jen přirozený projev stavu, v níž se společnost nachází. Možná zaměňujeme příčinu a důsledek.
V Čechách a na Moravě tento stav trvá asi tak sto padesát let. Masaryk se oním „hlubokým vřením našich myslí“ zabývá třeba v Naši nynější krisi (1895). A ve své studii, v níž se věnuje hlavně ideovému „vyhoření“ staročeské strany a krizi dosavadního systému české politiky, mj. vyzdvihuje Palackého za to, že otec národa už několik desítek let před ním řešil dosah „světové centralizace“.
Takže vykročme z poněkud zkreslující a do sebe zahleděné perspektivy „dneška“ a udělejme si krátký výlet do tuzemských parlamentních dějin. Rok 1873. Po prvních volbách, které lze aspoň trochu považovat za přímé, se Češi rozhodli pro bojkot Říšské rady (nepřevzali mandáty). Čeští poslanci se posléze proměnili v mistry hlučných obstrukcí a dosáhli takového věhlasu, že jejich představení ve Vídni zaujala mladého Hitlera, který je tam chodil sledovat. Aspoň to tvrdí Brigitte Hamannová ve skvělé knize Hitlerova Vídeň.
Hlavní problém je totiž stále stejný: není v osobách, ale v něčem daleko podstatnějším.
Ústavu samostatného státu (1920) přijalo nevolené „revoluční“ shromáždění. Pak rozhodovala více Pětka (vedení klíčových stran) než parlament a Němci záhy celkem oprávněně došli k závěru, že je Češi (jako Čechoslováci) v Rudolfinu vždy přehlasují. V roce 1938 o ústavních změnách (Mnichovu) rozhoduje Beneš, Hodža a trochu Bechyně. Vláda ve dnech vrcholící krize funguje jako debatní kroužek ctihodných a ve finále naštvaných mužů, kteří schvalují prezidentova rozhodnutí a občas si všichni vyslechnou názory bratrů generálů legionářů. Pouze Zenkl se tomu vzepře a podá na protest svoji „první“ demisi. Parlament, který jediný může podle ústavy rozhodnout o změně hranic republiky, se na konci roku zmůže na jedinou zásadní volbu – eutanazii. Po Mnichovu se vzdá práv (zmocňovací zákon) a smutně odejde na věčnost.
Západní zahraniční odboj se zaštítí tezí, že Benešův prezidentský mandát z roku 1935 trvá. A na rozdíl od mrtvého parlamentu, prezident i sedm let po abdikaci přijímá zákony – dekrety. Přičemž zřejmě klíčové pro výhru v prezidentských volbách 1935, jež mohou sloužit jako učebnice kuloárové politiky, je Benešova osobní dohoda a jednání s Andrejem Hlinkou a podpora Vatikánu. A vedle toho také šedesát osm hlasů od agrární strany. Pro zájemce – detailně to líčí Antonín Klimek v Boji o hrad. Tato výjimečná a nestranná práce popisuje politickou korupci první republiky a měla by být součástí našeho vzdělání.
V roce 1945 dalekosáhlé prezidentské dekrety posvětí opět nevolené a ideologicky vykastrované Prozatímní Národní shromáždění. Ústava z roku 1920 nadále platí, ale nikdo se jí neřídí. K opravdovým perlám spravedlnosti tohoto tělesa patří zákon číslo 115/1946 O právnosti jednání (!) souvisících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků. Zákon, který umožní půl roku po skončení války beztrestně zabíjet, mučit, znásilňovat a okrádat „nepřátele“.
Od roku 1946 tu už máme volený parlament, ale bez opozice, všichni poslanci jsou pro „vládu“. A když jde do tuhého a parlament by mohl aspoň ztížit nástup nových, ještě strašidelnějších pořádků, do vládní krize nezasáhne a předvede další variantu sebevraždy (ve finále 230 hlasů pro Gottwalda, jedenáct poslanců opustí sál).
O třicet let později se v Národním shromáždění schvaluje Smlouva o dočasném pobytu vojsk (Varšavské smlouvy). To už je v zásadě formalita, parlament je spíše ozdoba či lépe ústavní atrapa, detašovaná dílna předsednictva ÚV KSČ. Žádný odpor se nečeká (čtyři poslanci hlasují proti, deset se zdrží).
Vrcholný kousek, který dokonale vystihuje povahu parlamentu v totalitě, se odehraje v prosinci 1989. Václav Havel dostane ve Federálním shromáždění při prezidentské volbě neuvěřitelných sto procent hlasů od těch, kteří ještě na začátku stejného roku odhlasovali (až na pár čestných výjimek) novelu pendrekového zákona.
Vstupujeme do devadesátých let. Do Thunovského paláce se vrací bumerang českých obstrukcí Říšské rady a ještě více problém se stranami typu SdP. Komunisté do parlamentu mohou, do vlády nikoliv, což nepříjemně narušuje vládně opoziční geometrii a násobí riziko, že vláda nedosáhne většiny, natož většiny stabilní. Zoufalství patového rozložení se jako první pokusí prolomit v roce 2006 Miroslav Kalousek, když uvažuje o vládě tolerované komunisty. Opoziční smlouva (1998) a Toleranční patent (2000) či skandálky okolo prezidentských voleb jsou vzhledem k pohnuté historii dvacátého století a všech osudových kolizí už jen takové drobné dramatické etudy…
Hlavní problém je totiž stále stejný: není v osobách, ale v něčem daleko podstatnějším. Když se lidé, kteří disponují stejným právem (třeba volebním) a zároveň různorodým charakterem, intelektem, vzděláním, majetkem, světonázorem, vizemi společenského vývoje neshodnou na základních hodnotách, nemůže tomu být jinak.
Žádné hlasování tyto problémy nevyřeší. Nevyřeší to ani žádná předvolební agitace a přetahování „nerozhodnutých“ hlasů, natož volební systém či povolební žonglování. Za takových podmínek žádat demokracii v kondici je bláhové – na to jsou volby bohužel nedokonalý nástroj.
