Konec nehybnosti: Úvahy Milana Šimečky výstižně zachycují atmosféru roku 1988 v Československu. Útlá kniha – formálně se jedná o deníkové záznamy – je plná přesných postřehů a výstižně formulovaných myšlenek. Přestože autor reaguje na dobové události a zachycuje očekávání a napětí ze změn, které přicházejí ze Sovětského Svazu, text překračuje časový horizont, v němž se zrodil. Navíc Milan Šimečka poskytuje cenná a velmi zajímavá osobní svědectví o různých osobnostech a událostech – a k tomu používá vytříbený jazyk a styl.
Silný moment pro mne kupříkladu znamenalo originální zamyšlení nad charakterem lidí „bez ostychu“, lidí, kteří se rozhodli pro službu u Státní bezpečnosti.
Konec nehybnosti
Milan Šimečka, Knihovna Lidových novin 1990
str. 86-89
Výstřižek:
23. 6. 1988
Opět sem za mnou přišli, nevím, jak jim mám v textu vlastně říkat. Je zajímavé, že všechny výrazy, které lid používá pro příslušníky Sboru národní bezpečnosti, jsou pejorativní. Oni je alespoň tak pociťují. Slovo policajt je už téměř stíhatelnou urážkou. Nikdo neřekne policista o domácích exemplářích tohoto druhu, přestože je to slovo neutrální. Policisté jsou v zahraničí. Esenbák je celkem běžné slovo, v šedesátých letech bylo běžné i ve filmu a v televizi. Nedávno však začal jeden z nich poučovat mého tříletého vnuka, který ho nahlas pod tímto pojmem zaregistroval, že není žádný esenbák, ale příslušník. Příslušník je ovšem slovo ještě trapnější. Estébák je také urážlivé slovo. Jazykové rozpaky jsou zde příznačné, instituce sama jako by svou pověstí vypadávala z jazykové normy, do hovorového jazyka nemůže vstoupit bez pejorativního přídechu a ve spisovném jazyce trčí jako těžce vyslovitelná úřední konstrukce. Děti policistů, když jsou ve škole tázány na povolání otce, mají příkaz říkat – státní zaměstnanec. Takže i já se někdy uchyluji k východisku z nouze a říkám – Oni.
Takže přijeli a vzali mě do auta a jeli jsme do úřadovny ve městě. Tam mi přečetli odporný žvást o chystaném setkání protispolečenských živlů a uložili mi podle příslušného paragrafu domácí vězení. Kdybych neuposlechl, čekaly by mě blíže neurčené svízele. Co má na to člověk říci? Nemám již veliká životní očekávání, chtěl bych se však dožít doby, kdy bych mohl jít, kam bych chtěl. Je to hodně?
Pozoruji ty muže vždy s jistou zvědavostí. Přemýšlím, co je přivedlo ke službě ve Státní bezpečnosti. Co může být na takovém zaměstnání atraktivní kromě materiálních výhod? Pochybuji, že by v naší středoevropské všednosti i mladík po vojně hledal ve službě u Státní bezpečnosti romantiku bondyovek a špionážních thrillerů. Možná však přitahuje tato služba mladé muže, kteří nejasně touží po nějakém sebezhodnocení, po vyčlenění z všednosti, po suverenitě, po nadřazení a vědí, že jejich vlastní tuctovost je v jiných oborech lidské činnosti nad průměr nikdy nezvedne. Možná právě zde je ukryta oficiálně nezformulovaná ideologie Státní bezpečnosti. Možná šeptá ostřílený estébák rekrutům: uvědom si, že budeš někdo, budou se před tebou třást, uvidíš, jak všelijací ti vejtahové, co se producírujou v televizi, najednou před tebou změknou, poznáš, že i ti slavní politikové jsou jen figurky, které by bez nás vyšly na žebráckou hůl. Všichni mají máslo na hlavě, tady není nevinných lidí, a stačí, když stiskneš tam, kde to bolí. Budeš mít svobodu, jakou nemá nikdo, dopravní předpisy pro tebe přestanou platit, zámky na dveřích přestanou být překážkou, budeš odposlouchávat cizí rozhovory a číst cizí dopisy, ženským budeš imponovat tajemstvím své existence. Taková motivace se vyskytuje u každého zla, bude jistě i tady, i když možná ne právě tímto způsobem artikulována. Pozoroval jsem, že jim lichotí strach, který kolem sebe šíří, kdoví kolik utajených mindráků tato instituce léčí?
Sledoval jsem také, jestli u lidí tohoto druhu zaznamenám ostych, který je přirozený u každého normálního člověka, když překračuje hranice svého sociálního vymezení, vzdělání a věku. Ostych je projev kulturnosti, umožňuje lidem žít vedle sebe, aniž by si přespříliš překáželi. Znám spoustu lidí, lidí s právem na určité sebevědomí, kteří se ostýchají obtěžovat jiné přílišným zájmem, prosbou nebo žádostí. Já pořád pociťuji ostych, když musím požádat někoho o laskavost, když potřebuji lékaře nebo sestru v nemocnici, když stojím u dveří neznámých lidí, když si jdu vypůjčit sůl, kterou jsem zapomněl koupit. Je to hrozné zjištění, ale u lidí, o nichž je řeč, jsem nikdy nezaznamenal ani stín ostychu. Pozoroval jsem je, když při prohlídkách lezli do peřin, ženě do prádla, když se probírali soukromou korespondencí, když čekali u záchodu, až se vymočím, když mi lezli do kapes a protřepávali nohavice. Byli to v novější době muži většinou o mnoho mladší než já, museli si jistě uvědomovat, že jsem vzdělanější, že jsem jiného sociálního statutu, že si moje jméno mohou přečíst na knize, kterou berou do ruky. Žádný ostych, právě naopak, dávali mi jednoznačně najevo, že i důstojnost mého věku je jim pro smích. Tak, tak, je to pořád stejný řetěz lidských bytostí, který by nás po cestě zpátky dovedl až… až kam? Může to být dáno geneticky, může to být dáno tradicí. Vždyť tomu není ani čtyřicet let, co před muži z této branže stáli v nejhlubším ponížení jejich dřívější modly, biskupové a čeští spisovatelé, bohabojné řádové sestry, slavní hokejisté, generálové, kteří veleli divizím, letci z RAF, kteří pomohli ubránit Londýn, interbrigadisté ze Španělska a řada jiných významných nešťastníků. Tato tradice je tradicí ztráty ostychu, ostychu jako jednoho z prvků kultury.
Když mi bylo šestnáct, psal jsem do obyčejného školního sešitu zmatené surrealistické prózy. Hltal jsem knihy vypůjčené z obecní knihovny, ale živého spisovatele jsem nikdy neviděl. V malém městě nebyl ani jediný spisovatel. Pak se ale najednou přistěhoval do školy v sousedství skutečný spisovatel, regionální, ale koupil jsem si v knihkupectví jeho knihu v krásné barevné obálce. Spisovatel vycházel z domu v elegantním klobouku, měl brýle se zlatou obroučkou a připadal mi neoslovitelný. Někdy ho doprovázela jeho elegantní a uzavřená žena. Chodil jsem okolo školy a čekal na regionálního spisovatele s předsevzetím, že ho tentokrát určitě oslovím a zeptám se, zda je snazší psát ich- formou, nebo ve třetí osobě. Jenže když spisovatel vyšel z domu, já jsem celý zcepeněl ostychem. Jeho elegantní žena mě vůbec nezaznamenala, šla zavěšena do svého muže, jako kdybych nebyl. A tak jsem se neodvážil ani pozdravit. Nevím, čeho jsem se ostýchal, možná toho, že by regionální spisovatel sjel po mně útrpným pohledem a řekl: Cože, mladíčku, ty chceš také psát? A jeho žena by na mě pohlédla a v koutcích úst by jí cuklo. Jednoduše jsem z ostychu spisovatele nikdy nezastavil a on se nikdy nedověděl, že jsem si koupil jeho knihu, přečetl ji a toužil s ním diskutovat o literatuře.
Už mi bylo přes padesát, když mi jeden z nich, vyšetřovatel, řekl: Tak jsem se konečně dostal k tomu, abych se podíval do těch vašich knih. Jsou to samé pitomosti a navíc zaměřené proti státu, je to prostě gebuzina. To kdybych já napsal knihu, to by lidi koukali. Ty vaše knihy a knihy vám podobných se už dávno měly spálit.
Žádný ostych před světem knih. Byla to moje vina, že jsem se od mládí dotýkal s úctou a ostychem právě tohoto světa? Možná měl můj vyšetřovatel také nějaký svůj svět, kterého se dotýkal s úctou a ostychem. Možná to byl svět vojenských hodností nebo svět moci, peněz a bohatství, nevím, nedalo se to poznat. Jisté je, že já jsem do tohoto světa nepatřil.
Nechci házet všechno na ně, je spousta jiných lidí, kteří žijí bez ostychu a úcty ke kulturním hodnotám. Dost je jich ve světě politiky, vlastně převážná většina. Sokratovi se posmívali jeho vlastní spoluobčané. Tahle bezostyšnost se táhne přes celé věky. Tyto naše drobné urážky bych mohl přejít mávnutím ruky ve světle věků. Do jedné plynové komory se vtěsnalo velké množství spisovatelů, hudebníků, vědců a lékařů. Vraždili je samozřejmě taky lidé bez ostychu.
Takže ta bezostyšnost, kterou tu dnes máme, zaplať pánbůh za ni. Naplňuje mě však obavou, že se bezostyšnost rozroste. Děti se jí učí už ve školách, lže se tak bezostyšně, že už jen z toho lhaní se může zrodit epidemie bezostyšnosti.
Nu tentokrát to nebylo tak zlé. Sedl jsem si s bezostyšnými muži do auta, vyslechl jejich varování a jel opět zpátky. Měl jsem dokonce pocit, že mi chtěli dát najevo, že bezostyšná lež o setkání protispolečenských živlů přišla úřední cestou z vyšší služebny a že oni činí jen to, co jim bylo nařízeno. Vždyť jsou slušní, nabízejí mi, že zastaví ve městě před obchodem, kdybych si chtěl něco nakoupit. Já nechci, jsem čím dál unavenější z tohoto styku s lidmi bez ostychu.
