Nelze se objevit na místě, kde nemáme co hledat
Možná to znáte. Některé dotazy občas nelze uspokojivě zodpovědět. Když se mě někdo zeptá na moje povolání, znejistím a prohodím, že se živím psaním. Někdy to upřesním a řeknu, že jsem scenárista. Nejsou to kdovíjak precizní odpovědi, ale v daný okamžik ty nejpřesnější.
Vždy mi činilo problém se identifikovat s profesí. Radši jsem to nechával na druhých. Základní biografické informace a většinu filmů, na kterých jsem se podílel, lze dohledat na filmové databázi:
Co vše na nás působí, když hledáme to, co budeme dělat? Nepochybně to je prostředí, v němž vyrůstáme. Jsou to lidé, kteří se ocitnou v naší blízkosti. A také něco v „nás“. Jedná se o interakci různých gravitačních sil a polí.
Někdo by řekl i náhody – na ty však nevěřím. Pamatuji si, že toto přesvědčení jsem získal předtím, než jsem se naučil číst a psát. Často máme pocit, že se vydáme „špatně“ nebo do slepé ulice a promeškáme jednou provždy životní příležitost. Nemyslím, že to tak je. Věřím, že se nelze objevit na místě, kde nemáme co hledat.
Každý z nás dostává příležitosti a naráží na omezení. Každý má určité limity, ale také talenty. Každý čelí krizím, pochybnostem, výzvám a zkouškám. Každý potřebuje čas a odvahu, aby nabyl schopnosti a vědomosti, nashromáždil životní zkušenosti a vytvořil si samostatný pohled na existenci, bytí, svět. Ne každý to však dokáže.
A tak přidávám i „něco“ více:
Snad i díky asociacím a drobným odbočkám vypoví pár osobních vzpomínek více než heslovitá životopisná data. Vysvětluji, jak jsem se dostal k psaní článků, později scénářů a nakonec knih.
Pocitu viny a studu se učíme mezi třetím a pátým rokem a pak se stane něco velmi zvláštního: jen stěží si dovolíme vyběhnout nazí do deště,
avšak klidně se posadíme namol opilí za volant…
Díkůvzdání, str. 497