Nelze se objevit na místě, kde nemáme co hledat
(pokračování)
Minulost je úžasná stavebnice: hrábnete do „ní“ a pokusíte se přerovnat útržky nespolehlivé paměti. Svým způsobem je to hra s iluzí. Pohled zpět je vrtkavý, nevyzpytatelný a proměnlivý. A také obsahuje metadata přítomného okamžiku.
Sídliště v Ruprechticích
Se šedesátými léty dvacátého století jsem se minul o jediný týden. Prvních osmnáct let jsem prožil v Liberci. Náš jedenáctipatrový panelák stál na kraji města v Ruprechticích, pár kroků od židovského hřbitova z roku 1865 a ani ne deset minut chůze od lesa, na jehož okraji v dubnu 1757 (za Sedmileté války) došlo k bojům rozsáhlé bitvy, kterou v oblasti dnešního města svedla rakouská a pruská vojska.
Ruprechtice jako cíl své inspekční cesty zmiňuje v roce 1909 i Franz Kafka v jedné ze svých pohlednic pro Maxe Broda. Tehdy Ruprechtice ještě nebyly součástí Liberce, tou se staly až v květnu 1939, tedy až po připojení území k Německu. Díky rozestupům domů a zeleni patřilo naše sídliště k těm příjemnějším. V době, když mi bylo deset let, tedy v roce 1980, na sídlišti v Ruprechticích bydlelo okolo 5 000 obyvatel, tedy asi 5 % tehdejšího obyvatelstva Liberce.
Pouhá tři patra nad námi jsem našel kamaráda pro celý život. Štěpána Bubníka. Měl přísnější rodiče, tvrdší výchovu, ale mnohem více volnosti. Dnes žije v Brně a pracuje u Ústavního soudu. Odmala jsme prozkoumávali ten divný svět, který nás obklopoval. Občas se jednalo o odvážné pokusy. Řada z nich měla pyrotechnický či jiný demoliční charakter. Skvěle tomu sloužila sovětská stavebnice Mladý chemik: obsahovala několik zkumavek s chemikáliemi, z nichž nás zajímaly jen ty hořlavé. Na prahu dospívání jsme v klukovinách pokročili. Třeba jsme zavolali do Liazu (Liberecké automobilové závody) a objednávali několik liazek (nákladních aut) pro jinou továrnu. V Liazu nikoho nenapadlo, že by si někdo dovolil takto žertovat, takže nás hned neodhalili – a nám to přišlo jako úžasná zábava.
Liberec (1970-1988)
Dodnes Liberec považuji za nejdůležitější místo mého života: město jedinečné architektury situované do nádherného předhůří Lužických a Jizerských hor. Teprve s odstupem času jsem si uvědomil, že jsem vyrůstal v německém městě – když jsem jako malý kluk navštívil Hradec Králové, Pardubice nebo Náchod, zmíněné metropole na mě působily odlišně. Praha stála mimo kategorie – v předškolním věku pro mě představovala něco jako zjevení.
Z filmů pro pamětníky jsem si zamiloval časy první republiky. Tyto doby však ve středu Liberce evokovaly jen dva funkcionalistické obchodní domy v dolní části Pražské ulice. Brouk a Babka (svého času Jiskra či Snowbitch) připomínal malou pražskou Bílou labuť a pod ním stál rohový Baťa (tehdy označený nápisem Obuv). Jejich prvorepublikový lesk vzal dávno za své: tyto krásné stavby se už neblýskaly, ale pomalu šedly a vně i uvnitř se odlupovaly.
Budov postavených po roce 1945 nebylo tolik, aby změnily německou tvář Liberce. Vedle Bati stál – tmavou a úzkou Revoluční ulicí – upozaděný polyfunkční dům. Byl to jeden z pohrobků optimismu druhé poloviny šedesátých let, kdy to na chvíli vypadalo, že lze životní úroveň přiblížit civilizovaným poměrům západní Evropy. Nepřehlédnutelná byla také dvojice socialistických mrakodrapů – dnešní sídlo Krajského úřadu (21 pater, tzv. „Výzkumák“, budova Výzkumného ústavu textilní technologie) a S Tower (14 pater, bývalý Elitex). Ty pak doplnily i oranžové kachličky a hnědý plech obchodního domu Ještěd, kam jsme jako studenti gymnázia chodili do mléčného baru na zmrzlinový pohár s griliášem. Tedy na začátku středoškolských studií v roce 1984. Ve třetím a hlavně závěrečné ročníku se chodilo do hospod – pivo mě však zpočátku moc nechutnalo.
Obchodní dům sousedil s další ctižádostivou novostavbou: proskleným Kulturním domem, kterému někteří říkali rakev a kde se konaly koncerty a plesy. Tam jsem se občas pokoušel i tancovat – na tuto náročnou činnost jsem se léta snažil vyzrát. Zkoušel jsem mnoho postupů a strategií, ale dodnes někde dělám chybu.
K mým nejbližším přátelům na gymnáziu patřil spolužák Aleš Vébr. Velmi inteligentní, mimořádně společenský, se skvělým pozorovacím a literárním talentem. Uvnitř jeho nezkrotné a složité heavy metalové povahy se však skrývalo něco, co probouzelo démony. V roce 2002 zmanipulovaný konkurz připravil jeho rodinu o rozsáhlý majetek a aby toho nebylo málo, Aleš čelil řadě tragických událostí a ztrát. Jeho dramatické osudy by vydaly na román. V září 2023, když jsem byl shodou okolností na cestě do Chorvatska se svými kamarády – spolužáky z gymnázia – Robertem a Víťou, mě v autě zastihla zpráva, že Aleš umřel. Infarkt. Na dovolené v Egyptě.
Další, na svou dobu moderní veřejná stavba se otevřela na Tržním náměstí. Plavecký bazén. Naneštěstí k tomu došlo v dobách mé startující puberty. Rozlehlý bazén se nacházel pár minut od našeho bytu a při jeho prvních návštěvách mě nejvíce vzrušovala otázka, jak se co nejvíce „nenápadně“ přiblížit k ženským šatnám a sprchám. V útrobách se totiž nacházelo mnoho tajemných chodeb. Zvědavost, kterou nás v patnácti obdařila evoluce, byla obrovská. Dnes se to zdá směšné, ale v puritánské gerontokracii nebylo jednoduché vizuálně nasytit trýznivé touhy dospívání.
Narozdíl od zmíněných ambiciózních a v rámci možností sebevědomých projektů SIALu a také Stavoprojektu zbytek poválečné výstavby už působil uniformě: většinou se jednalo o školy a betonová sídliště vklíněná v předměstských čtvrtích do původní vilové zástavby.
Televizní vysílač a horský hotel Ještěd
Německá minulost, kterou nikdo radši nepřipomínal, přispěla k tomu, že hodnostáři města a straničtí funkcionáři usilovali o novodobou dominantu – tedy o protiváhu novorenesanční liberecké radnice. Ta pro Němce z celých Čech (dokud je politická reprezentace třetí republiky nevyhnala) představovala důležitý symbol a vzhledově byla sestřenicí radnice vídeňské. Snahám částečně osvícené místní nomenklatury šedesátých let napomohl požár horské chaty na vrcholu hory, která se tyčí nad městem. Na spáleništi vyrostla ikona města a celého kraje: televizní vysílač a horský hotel Ještěd.
Výlet na Ještěd představoval velký zážitek. Cítili jsme, že se nacházíme na místě, které se nějakým zázrakem vzepřelo ubíjejícím poměrům. Exteriéry stejně jako interiéry Ještědu vyzařovaly exkluzivitu ve tvarech i barvách, elegantní lesklá věž umožňovala svobodné nadechnutí a téměř snový výlet do světa nezatíženého nevkusem a stupidní propagandou.
V roce 2015 jsem měl štěstí podílet se na dokumentu o tomto nejslavnějším projektu architekta Karla Hubáčka. Spolupracoval jsem na něm s vynikajícími filmaři a zároveň s kamarády – režisérem Jirkou Novákem (v titulcích svých filmů používá umělecké „odlišení“ jména Diarmaid) a producentem a kameramanem Vítkem Bělohradským.
Dokument na ČSFD nasbíral 91 %:
Ústí nad Labem (1988-1990)
Konec osmdesátých let mě zastihl v Ústí nad Labem na Pedagogické fakultě, kde jsem studovat obor český jazyk – dějepis. Do Ústí jsem přijížděl vlakem v neděli večer. Ještě dnes si vybavuji jeho tehdejší ponurou atmosféru a dusivý zápach z chemických továren. Ústí mi tehdy připadalo daleko zanedbanější a šedivější než Liberec. Není to zcela objektivní hodnocení a porovnání by jistě dopadlo jinak v dobách, kdy německou část severozápadních Čech pravidelně navštěvoval Goethe. V něčem to bylo ale zajímavé. Odmala jsem se zajímal o novodobou historii a měl jsem možnost zblízka poznat a porovnat dvě největší německá města v Čechách. V Ústí nad Labem jsem strávil odhadem rok a půl života, v myšlenkách (a kupodivu i snech) se tam často vracím.
Události roku 1989 jsem prožíval intenzivně. Hned z počátku tohoto roku mi Státní bezpečnost přidělila záznam v evidenci a rozhodla se „vhodnými formami eliminovat mé působení“ na ostatní studenty. Příslušníci StB ve spisu popsali i jeden ze dvou důvodů, který jejich lustraci a dohled uvedl do pohybu: na podzim 1988 jsem se před aulou plnou studentů a také místní nomenklatury (jednalo se o fakultní sešlost SSM) zastal T. G. Masaryka a vyzval vedení školy, aby umožnilo přístup k tzv. zvláštním fondům (zakázané literatuře).
Na listopadové události v Ústí jsem vzpomínal zde:
Sametová revoluce v Ústí nad Labem
Pár drobnostmi o studentském průvodu z Albertova na Národní třídu jsem přispěl i tvůrcům této zajímavé knihy:
Filozofická fakulta UK (1990-1997)
Devadesátá léta mě nasměrovala do Prahy. Po krátkém politickém angažmá jsem pokračoval ve studiu historie na Filozofické fakultě UK. Následně jsem začal studovat i filmovou vědu a tu jsem (na rozdíl od historie) v roce 1997 absolvoval. V hlavní městě jsem prožil patnáct let a vystřídal pronájmy na Náměstí republiky (tehdejší sídlo Československé strany socialistické), Petřinách (koleje), Smíchově (přímo naproti pivovaru) a Vysočanech.
Na kolejích jsem bydlel s Jindrou Jůzlem, který studoval bohemistiku. Také on bydlel v libereckých Ruprechticích a do Prahy doputoval přes Pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem. Prožili jsme toho spolu opravdu hodně. A prožíváme: Henry, jeden z mých nejbližších kamarádů, se stal mým nakladatelem a je pro mne velká radost s ním připravovat knihy. Díky němu má značka Odeonu takovou prestiž. To mě ale tenkrát v malé suterénní kobce se zamřížovaným oknem nenapadlo. A myslím, že ani jeho.
Vysočany (1998-2005)
Na začátku devadesátých let jsem se pomalu vzdaloval Liberci, byť jsem tam pravidelně jezdil na návštěvy k rodičům. Ale už to bylo jiné. Cítil jsem, že ztrácím kontakt s městem, které mi bylo tak blízké a tolik pro mě znamenalo. Žil jsem na dvou místech – o víkendech a dnech volna v nedalekém Frýdlantu, přes týden v Praze. Zatímco na začátku devadesátých let jsem ve Frýdlantě bydlel v ulici U nemocnice, na jejich konci v Praze v Nemocniční: mým posledním pražským útočištěm se stal malý, ale útulný byt ve Vysočanech.
Nastěhovali jsme se tam s kamarádem Honzou Kábelem v době, kdy se otevřela nová zastávka metra Vysočanská. Další výhodou byla také skutečnost, že se byt nacházel blízko výpadovky na „naši“ stranu: Mladou Boleslav, Liberec a – Frýdlant. Honza se sice vrátil z Berlína, kde žil s místní bohémou a živil se malováním, ale pocházel z Frýdlantu. Záhy se však oženil a jeho místo v Nemocniční zaujal můj další kamarád a spolužák z Ústí nad Labem. Skvělý hudebník Jirka Mareš, který však hudbu neprovozoval jako povolání. A historie se zopakovala: na obzoru se objevila půvabná žena a konala se svatba.
Při příjezdu do Vysočan už tenkrát existovaly drobné problémy s parkováním, ale daleko menší než teď. Ve dvoře rozlehlého pětiúhelníkového bloku, v němž se byt nacházel, stál a dodnes stojí malý funkcionalistický římskokatolický kostel. Na jeho přítomnost odkazoval pouze nápis na domu směrem do Kolbenovy ulice: Svatyně Krista Krále. Na opačné straně bloku, kudy jsem chodil na metro, se pro změnu nacházel byt, v němž na 27. května 1942 přespal Josef Gabčík.
Labyrint (devadesátá léta)
V redakci časopisu a nakladatelství Labyrint jsem se téměř každý den scházel s Jindrou Jůzlem a Joachimem Dvořákem. Vydávali jsme stejnojmenný časopis, vedli intelektuální debaty a bavili se. Majitel nakladatelství Joachim nám nezištně poskytl klíče od malé redakce v Karlíně a učinil tím pro nás z Labyrintu důležité útočiště. Chodili jsme na všemožné i nemožné kulturní akce a téměř každý den do vinárny či hospody, na každém rohu potkávali literáty, novináře, umělce všech oborů. Rozevláté, bláznivé, známé, neznámé i ty, kteří se za ně jen vydávali. Paradoxně jsem z kraje devadesátých let poznal více osobností z literárního a nakladatelského světa než z toho filmového, ale to se záhy změnilo.
Vedle historie jsem totiž na FF UK začal studovat filmovou vědu a psát o filmu. Do Labyrintu revue, ale i ostatních novin a časopisů. Nakonec jich bylo docela dost (několik let jsem kupříkladu přispíval sloupky a články o filmu do deníku Metro). Zanedlouho jsem se jako student psaním živil – z domova jsem dostával jen státem poskytované rodičovské příspěvky. Jednalo se sice z dnešního pohledu o skromný příjem, ale na tento fakt jsem byl hrdý.
Některé z mých tehdejších článků ve mně vyvolávají stud za ledabylost a nedostatek pokory. Většina autorů se zřejmě musí prokousat obdobím, kdy naivita a drzost převažují nad znalostmi a schopnostmi. Díky psaní o filmu jsem dlouhá léta navštěvoval novinářské projekce, jezdil na filmové přehlídky a festivaly – a hlavně získal mnoho nových kamarádů a přátel. Jejich seznam by byl dlouhý, zmíním jen některé: Tomáš Seidl, Alena Prokopová, Zdeno Kubina, Jarka a Miloš Fikejzovi, Michael Málek, Ivana a Honza Lukešovi, Pavel Mandys, Honza Foll, Tomáš Bartošek, Klára Koubová, Iva Hejlíčková, Honza Dědek, Pavla Horáková. Byla to zajímavá zkušenost a díky všem pozlátkům a blízkosti domácích i zahraničních celebrit svým způsobem prověrka ega.
Mobil (1996)
První zaměstnání jsem našel v časopise Mobil. Stalo se tak v historickém okamžiku – do života civilizace vstoupil mobilní telefon. Fanoušků této technologické revoluce bylo tolik, že se díky tomu vyplatilo vydávat specializovaný časopis. Redakce zprvu sídlila na Vyšehradě, ale pak jsme se přesunuli opět do Karlína. Nacházely se tam vedle sebe hned dvě redakce, od nichž jsem měl klíče!
Místo mi zprostředkoval kamarád, s nímž jsem naplno užíval pestrých devadesátých let – Jirka Novák. Díky němu jsem se pro změnu spřátelil s řadou studentů FAMU. V Doksech, odkud Jirka pocházel, probíhaly broukařské srazy, neboť několik z nás vlastnilo legendární Volkswagen. Ten můj byl okrový a jednou mi dokonce zůstal za jízdy v rukou „volný“ volant. Atmosféra takových sešlostí připomínala film Easy Rider – vrcholný zážitek nastal, když Jirka předváděl scénu, v níž Jack Nicholson vyjde v pomačkaném bílém saku z policejní stanice, napije se Jima Beana, zamává loktem a vyloudí zvuky, k jejichž popisu bych potřeboval celý odstavec. Oblíbenými místy, kam jsem chodili v Praze, byla vinohradská vinárna U Blažeje, podzemní restaurace U Krále Jiřího na Starém Městě a hlavně Lucerna Music Bar.
Jirka pro změnu pracoval v časopise Internet. Oba časopisy vydávala společnost Datart, respektive její nakladatelství TLP (hlavní bitevní lodí časopisecké flotily bylo však Stereo & Video). V redakcích všech spřízněných časopisů vládla uvolněná, kamarádská, téměř bohémská atmosféra. Hlavní porady řídil osobně zakladatel Datartu – vstřícný a pohodový Pavel Sláma.
Na divoká léta jsme navázali. Napsal jsem Jirkovi několik scénářů, které vznikly pod produkčními křídly společnosti Frmol. Málem jsme natočili i celovečerní film. Měla to být česko-chorvatská koprodukce a už chyběl jediný podpis, aby se rozběhlo financování a výroba. Jestli jsem pochopil dobře, jednalo se spíše o schvalovací formalitu. Jenže vše nakonec dopadlo jinak. Věřím však, že to ještě stihneme napravit.
Týden (2000)
Zaměstnaneckou etapu (v mezidobí jsem se dvakrát dostal do gravitace nakladatelství Euromedia) jsem ukončil v časopisu Týden. Když jsem nastupoval, redakce sídlila ještě na Žižkově. „Kulturu“ vedl Marek Pokorný a šéfredaktorem byl Aleš Lederer. Poté, co se vlastníkem týdeníku stal dravý švýcarský realitní makléř Sebastian Pawlowski a redakce se přestěhovala do Panské, se můj zaměstnanecký čas naplnil. Psal se konec rok 2000 a pro změnu se v Praze otevíraly první multiplexy.
Na jaře 2001 jsme ve Frýdlantu prožívali velmi těžké období a do toho tehdejší šéfredaktor Týdne Dalibor Balšínek dospěl k závěru, že mě nepotřebuje. Rozvázání pracovního poměru vypadalo jako scéna ze surrealistického filmu. Něco na způsob Nenápadného půvabu buržoazie. Přišel jsem po čtrnácti dnech do redakce, a aniž by mi někdo cokoliv oznámil, na mém místě seděl známý hudební publicista. Od té doby jsem na volné noze.
Scénáře
Rozhodl jsem se, že budu dělat to, co jsem vždy opravdu chtěl – film tvořit a příběhy vymýšlet. To znamenalo psát filmové scénáře, na literaturu jsem si netroufal, choval jsem k ní respekt. S určitým ulehčením jsem vysvlékl kostým filmového publicisty a kritika a s naivním očekáváním se pustil do role autora. Už někdy v druhé polovině roku 1997 jsem zkoušel napsat scénář. Vytáhl jsem ho ze šuplíku a dokončil.
Nebylo to ale jednoduché. Zaplatil jsem deset tisíc, což pro mne tenkrát byla značná suma, a požádal o scenáristický grant Fond kinematografie. Jestli se nepletu, o jeden hlas jsem podporu neobdržel. Dva roky trvalo, než mi došlo, že čekání na úspěch ve formě přijaté látky vyžaduje nemalou vůli a trpělivost. Odmítání – ať už zdvořilé či přehlíživé – se mi stalo denním chlebem.
Souběžně jsem se rozloučil se psaním o filmu. Knihou 99 filmů moderní kinematografie. Dodnes jsem vděčný Ondřejovi Müllerovi, který už tehdy působil pod křídly Albatrosu, že vznik knihy inicioval a nabídl mi honorář, díky němuž jsem lépe překlenul finančně nejisté období. Poslední korektury své první knihy jsem dělal v městečku Blanes, v malém bistru s výhledem na Costa Bravu. Zatímco jsem každé ráno kvůli textu vstával, mí kamarádi – režisér Pavel Jandourek a střihač Honza Skalský – vyspávali katalánský noční život.
Na přelomu století jsme s Pavlem a jeho skvělými kamarádkami, půvabnými majitelkami cestovní kanceláře Brenna, jezdili do Katalánska opakovaně. Cestovat s ním byla a dodnes je náročná disciplína. Má neuvěřitelný dar se na každém místě planety s kýmkoli seznámit a toto seznámení proměnit v mejdan, který zpravidla končí svítáním. V Praze jsme hodně navštěvovali La Casa Blů a v Brně klub Livingstone. Když jsem za ním přijel do Brna, měl jsem pocit, že tam každý zná Jandece a Jandec zná každého. Byly to úžasné časy a zážitky, které se daly přežít jen díky mládí.
Povedlo se nám natočit několik filmů. Tento mám nejradši:
Stříbrná vůně a stříbrný Orfeus (2005)
V roce 2005 a ještě pár následujících let se zdálo, že změna mé profese přinesla plody. Dopomohlo mi k tomu, že jsem se dvakrát dostal do nominací na Cenu Sazky za nejlepší nerealizovaný scénář a jednou si odnesl za bronzové umístění Stříbrného Orfea (dnes už zrušená cena byla součástí Českého lva).
Nemenší radost jsem měl z toho, že v listopadu 2005 proběhla v České televizi i premiéra mého scenáristického debutu, který režíroval Jaromír Polišenský. Ten tehdy po zásluze patřil k nejlepším režisérům televizních filmů. Byla to příjemná spolupráce. Seděl jsem vedle Jaromíra za kamerou a díky jeho citlivosti a přátelské velkorysosti jsem měl možnost naplno prožívat svůj splněný sen. Jmenoval se:
Děj televizního snímku v hlavních rolí s Janou Janěkovou a Martinem Písaříkem se odehrával na malém městě těsně po listopadových událostech roku 1989 a kombinoval milostnou zápletku se společenským dramatem. Dočkal se příznivých reakcí a časopis Cinema Stříbrnou vůni mrazu vyhlásil nejlepším dramatickým pořadem roku.
V dobách scenáristických začátků mi neúnavně pomáhal dramaturg ČT Bedřich Ludvík, který prosadil Stříbrnou vůni do výroby a pak se ze všech sil snažil, abych mohl tvořit. Dodnes si toho vážím. Právě díky němu jsem se kupříkladu podílel na epizodách Tři plus jedna s Miroslavem Donutilem, což byla jedna z nejlépe placených prací. Za honorář tří krátkých povídek jsem odjel na několik týdnů do San Francisca a tam si ještě v čínské čtvrti koupil zrcadlovku Nikon (trefil jsem se do doby, kdy se koruna zbláznila a lámala rekordy vůči dolaru, který tehdy stál něco přes 15 korun).
Budoucnost v jeden okamžik vypadala optimisticky, dostával jsem nabídky z Brna, Ostravy, ale také z Novy, která rozjížděla „náročnější“ tvorbu. Měl jsem jednání i se zahraničními produkcemi, které natáčely v Čechách. A pak se vše zhroutilo. Několik hraných celovečerních projektů zahynulo. Filmy, do jejichž psaní jsem vkládal veškeré úsilí, nedoputovaly k divákovi. Jako by někdo zaklel téměř vše, o co jsem usiloval. A tato nadmíru frustrující situace se v různých obměnách opakovala. S takovou věcí se u filmu musí počítat, avšak já se z toho nedokázal přes poměrně usilovnou snahu vysvobodit – dlouhý seznam napsaných, ale nikdy nerealizovaných scénářů stále narůstal. Přestože mě baví spolupracovat i na dokumentárních snímcích a naučil jsem se díky tomu řadu nových dovedností (obzvláště jsem měl rád sérii Národní klenoty), fantazijní část mého já tím trpěla. Uvědomil jsem si, že jediný způsob, jak se vymanit z depresivního stavu, který mě čím dál tím více ničil, je pustit se do psaní beletrie. Lákalo mě to a zároveň děsilo.
Herci (2012)
Vybral jsem si k tomu jeden ze svých oceněných, avšak nerealizovaných scénářů. Jisté usnadnění to bylo – mohl jsem využít nápad, který jsem pokládal za zajímavý a atraktivní. Přestože jsem měl postavy i místo děje, znamenalo to psát znova, zevrubně a od základů. Zkoušet, hledat, škrtat, učit se. Udělat pomocí rychlých úprav a retuší ze scénáře knihu je poměrně běžná činnost: filmy se v rámci merchandisingu takto přepisují a onen produkt se vydává za literární dílo. Vždy vznikne pochybný reklamní suvenýr – něco v kategorii figurek a přívěsků na klíče. Tak jsem rozhodně postupovat nechtěl.
Uvědomoval jsem si nástrahy a rozdíly mezi prostředky. Byť se literární, filmový či divadelní příběh opírá o dramatické momenty a téměř vždy autor vyžene postavy mimo „komfortní zónu“, pomocí obrazů se vypráví jinak než pomocí slov. Scenáristu v nadsázce přirovnávám k pilotovi ultralightu, opravdový spisovatel však dle mého názoru létá s letadlem a ti nejlepší tvůrci románů dokáží uřídit velké stroje, nadzvukové stíhačky či raketoplán. Znamená to, že v kabině letadla je spousta ciferníků, displejů a tlačítek, o nichž zprvu netušíte, k čemu slouží. Navíc psaní filmu, když si autor osvojí určité dovednosti a znalosti, je rychlé a často i zábavné. Psaní knihy je úmorná, samotářská, nekonečná dřina. Netvrdím, že to takto prožívá každý – já však zcela určitě ano.
Otazníků a nástrah je však více. Když se z knihy nestane bestseller, odejdete v Čechách s almužnou místo výdělku. Když nechrlíte desítky stran denně a trápíte se celé odpoledne s pár odstavci, musíte si na psaní vydělat jinde. Vždy záleží na kontextu (honorář se odvíjí od prodaných výtisků), ale moje zkušenost je přibližně následující: co dostanu jako scenárista za měsíc, vydělám jako autor knihy za šest a většinou mnohem více měsíců. Proč se vlastně o něco takového pokoušet?
Teprve s odstupem jsem zcela pochopil, že při náročnějším létání ve světě fantazie slouží počáteční naivita jako druh ochrany. Na druhou stranu jsem měl pocit, že v takových chvílích směřuji k tomu, co se má naplnit. Jako bych tušil, že se některé události, které vám zprvu přijdou v danou chvíli spíš fantaskní, nakonec stanou. A tak jsem napsal svůj první román. Jmenoval se Herci a vyprávěl o reálné, ale hlavně novodobé alternativní historii.
Jistě v knize zůstaly scenáristické „prohřešky“, ale s výsledkem jsem byl spokojený – měl jsem pocit, že jsem odstartoval a přistál. Potěšil mě názor zkušeného literárního odborníka, bývalého kolegy z Týdne a mého přítele Pavla Mandyse. Napsal, že kniha s formátem scénáře už nemá nic společného, je nápaditá, řemeslně jistá a v zásadě ničím nepřipomíná debut.
Holanec, Faust, Hitler. Herci tvoří historii bez klišé
Je snadné podepsat ďáblovi úpis
Hercům se dostalo několika vstřícných recenzí a příznivých čtenářských ohlasů. Rozuměl jsem však i tomu, že román nenadchl každého. S lehkou nadsázkou jsem tvrdil, že Herci nejsou četbou na koupaliště. V jejich fiktivním světě běhalo hodně postav a řešilo se vážné téma. Bilance smyslu života, faustovská symbolika, náročné historické proměny a politický kontext nepředstavovaly zábavnou či oddechovou četbou.
A to jsem se pokusil „vylepšit“ v Díkůvzdání.
Později pochopil, že nikdo nikdy nepřečte všechny knihy, které vlastní – a přesto to nevylučuje jejich vlastnictví.
Herci, str. 89
Několikrát zakusil, že jejich stěhování
Díkůvzdání, str. 281
nejvíce procvičí svaly. V knihovně svazky nenápadně narůstají a pak demonstrují svou společnou sílu. Možná je těžkými nečiní pouze gravitace, ale i tíha myšlenek,
jež se v nich skrývají.