O utrpení od moře k moři – Václav Holanec

Jak Izrael, tak posléze Palestinci a jiné arabské státy hledaly spojenectví a zbraně za zdmi Kremlu. I my jsme se o něco podobného pokusili. Myslím, že onen bonmot použil Clement Attlee, když glosoval snahu Edvarda Beneše získat Stalinovu podporu: „Kdo chce stolovat s ďáblem, musí mít dlouhou lžíci.“ Posezení se Stalinem zvládl málokterý politik malé země.

Nejúspěšnější v této krkolomné diplomacii (spíše akrobacii) byli Finové a Izraelci. Ti první uspěli vzhledem k bezprecedentnímu odhodlání, s nímž bránili svůj stát. Byli na kontinentu jediní, kdo něco podobného dokázali během druhé světové války a po ní. Ty druhé hnaly do jejich zaslíbené země vlny pogromů stejně jako vytrvalá touha. Kvůli návratu do míst, s nimiž spojují identitu se pustili do komplikovaných šachových partií mezi velmocemi. Tento moment uvádí ostatní události do pohybu, neboť vášnivý a na začátku téměř snový nárok na návrat, jehož prvním velmocenským garantem měl být německý císař Vilém II., nárok uplatněný téměř po dvaceti stoletích, narazil na neméně vášnivý nesouhlas. Vytrvalý odpor těch, kteří území, o něž se spor rozhořel, obývají a považují za své. Aktéři vstoupili do obrazů Mauritse Cornelia Eschera, v nichž se bortí perspektiva: co je pro jedny právo je pro druhé bezprávím a naopak.

Izraelsko-palestinský konflikt je kvůli neslučitelným nárokům mementem toho, jak to dopadne, když velký počet zúčastněných zemí hájí pouze geopolitické zájmy. Je příkladem pragmatického využívání dočasných koalic. Toho, když se vojenské řešení staví nad dohodu, hněv a pomsta se povyšuje nad odpuštění, zneužívá se náboženského cítění, účelově nakládá s minulostí, lpí na národních mýtech a vlastní neomylnosti. Když se dehumanizuje protivník, cíle se dosahuje korupcí, zastrašováním a vydíráním. Stručněji: hybris.

To jsou rakovinové markery, které představují ideální podhoubí pro fundamentalisty všech odstínů, součástky začarovaného kruhu fanatismu, extremismu a terorismu, je to pohrdání životem, neúcta k bytí a lidským právům. Svůj díl selhání a odpovědnosti vůči současnému, téměř zakletému stavu nesou – a s ním i prostor k pokání – představitelé a občané mnoha národů. Nesou ho také Češi, kteří v tomto starozákonním dramatu dodnes hrají epizodní, ale poměrně významnou roli.

Neseme odpovědnost za spojenectví, která uzavíráme. Neseme odpovědnost nejen za sebe, ale i za činy svých vlád a společenství. Za hodnoty, ke kterým se hlásíme, za důsledky, které přináší naše rozhodnutí nám i druhým. A to nikoliv jen za skutky tady a teď, ale i ty, které prostřednictvím symbolů a hodnot spojujeme s minulostí rodiny, spolku, obce, města či republiky. Neseme odpovědnost za poznání a rozhodnutí, ke kterým jsme v Evropě dospěli po nesčetných, krutých a vysilujících konfliktech. Ty vyvrcholily devastující zkušeností, v níž se lež bezostyšně spojila s krutostí nejvyššího stupně a masovou likvidací protivníků – se zločiny komunismu a nacismu.

Na Blízkém východě jsme svědky nekončícího řetězce utrpení. Oko za oko, zub za zub není a nebylo úspěšné řešení. Za jeden zub následovaly často zuby dva, přeražený nos a natržené ucho. A už se v těch vyražených zubech, vypíchnutých očích, bezcitných surovostech brodíme po pás. A nejsou to jen zuby a oči, ale jatka, utržené končetiny a vyvržené vnitřnosti roztrhané výbuchy sebevrahů, rozdrcená či zaživa pohřbená těla pod troskami bombardovaných domů. Brutálně znásilněné ženy, císařské řezy a amputace bez narkózy na špinavé podlaze. Matky a otcové, kteří prožívají muka při pomyšlení na své unesené děti. Matky a otcové, kteří se nikdy nevzpamatují ze smrti svých dětí. Přervané a zmrzačené životy na sto způsobů. Ne, že by to tady vše už nebylo, nejedná se o nic nového. Je smutným údělem mnoha generací konstatování, že ona nepoučitelnost a opakování chyb je děsivá.

Omlouvat činy teroristů mi přijde absurdní a pobuřující. Všichni, kdo vraždí civilisty anebo jejich jednání podporují se musí zodpovídat zákonům a patří před soud. Zabíjet však děti, ženy, civilisty, ty, kteří se nemohou bránit, uvrhnout bezmocné do soukolí vyřizování účtů mezi fanatiky, je zločin podobného druhu. Na pochopení a minimálně morální odsouzení těchto souvisejících zločinů není zapotřebí dlouhých diskuzí a složitého přemýšlení, paragrafů a výkladu právníků. Demokracie a okupace nemohou žít v šťastném manželství. Nefunguje to ani jako sňatek z rozumu. Vždy se v něm projevuje domácí násilí.

Dnešní bomby budou pravděpodobně zabíjet zítra, budou zabíjet po desetiletí. Kdyby – a to je spíše optimistický odhad – pouze nepatrný zlomek dětí, kteří přišli o otce nebo matku, bratra, sestru, kohokoliv blízkého, zdraví, mládí, pokojný spánek, naději, budoucnost, zvolil místo odpuštění pomstu, začne to celé znovu. A to je pouhá část předehry. Je tu něco, čemu se říká transgenerační přenos traumatu: rej nočních i denních můr, nevysvětlitelné závislosti, úzkosti a deprese, kterou berou následujícím pokolením klidný spánek a radost ze života. Odpálená bomba či raketa – z jakékoliv strany – se snadno promění ve vyhozený bumerang.

Gaza a okupovaná území jsou takřka bezedným rezervoárem frustrace a bezvýchodnosti, novodobým Srdcem temnoty. To se zvláště projevuje u dospívající generace, která nemá v podstatě možnost uniknout toxickému vlivu událostí. Málokdo z nás by v takovém prostředí obstál. Jak vysvětlit těm, kteří žijí celý život na okupovaném území, že nemají téměř žádná občanská práva a ani perspektivu, že se kdykoliv může objevit bagr, který srovná jejich dům se zemí? SMS zpráva, že na váš domov přiletí bomba, která zabije ty, kdo nestihnou utéci a připraví vás o vaši minulost, vzpomínky a základní životní potřeby, je už za hranicí mé představivosti, nemá to s humanitou nic společného, je to výjev z románů Franze Kafky.

Osvobození a návrat rukojmích by měla být v této chvíli priorita politiků, vojáků a tajných služeb – nikoliv učinit z Gazy spáleniště. Terorista či sebevražedný atentátník se objevuje zpravidla tam, kde dochází k nerovnosti v bojových prostředcích. Teror je brutální psychologickou taktikou, vyvolává kolektivní strach. Je tohle prostředek, který může uplatňovat vládní moc vzešlá z vůle lidu? Vláda hlásící se k mezinárodním úmluvám? Že by převážná většina soudců Mezinárodního soudního dvora v Haagu, soudců z různých zemí, chtěla „nehorázně“ zbavit Izrael práva na sebeobranu, tím, že ho vyzývá k opatřením směřujícím k zamezení skutků naplňujících podstatu genocidy?

Vyrábět protivníka, který nemá co ztratit, je enormně hloupá strategie. Tato rovnice není složitá: bezpečí Izraelců je úměrné naději Palestinců na důstojný život.

Nechť Izraelské obranné síly vedou boj tak, jako kdyby se nacházely na území, kde žijí jejich občané. Oni jsou ti, kdo mají nejmodernější zbraně, špičkový výcvik a bezkonkurenční technologickou převahu. V hustě obydlené oblasti každá armáda, která si považuje své cti, bojuje s jednou rukou za zády, váží každý výstřel. Zkrátka nechová se jako při osvobozování rukojmích v Zlatém chrámu v Amritsaru, v divadle Na Dubrovce či Beslanu, nevede si jako Ozbrojené síly Ruské federace v Grozném či Bachmutu. Masivní a opakované bombardování, jehož jsme svědky v Gaze, je od první vyhozené pumy z letadla taktikou spornou, eticky vyhrocenou a přináší nesmírné utrpení pro civilisty, ať už jeho cílem byla v minulosti Guernica, Rotterdam, Londýn, Dráždany, Hirošima, Nagasaki, Tokio, obrovské území Veitnamu, Aleppo, Mariupol, všechna města a místa na dlouhém seznamu.

Jestli se snažíme zakázat chemické zbraně, jak můžeme za dané situace tolerovat takový druh útoků? Není to absurdní? To je ona podstata věci. Slyším hbitou reakci těch, kteří mají hned jasno a poznamenávám: obraty jako pravdoláskař, sluníčkář, stejně jako dezolát nebo chcimír ve mně vyvolávají odpor. Jsou totožná, nesou okázalé pohrdání. Používají je ti, kteří postrádají respekt, věcné argumenty a vyjadřovací schopnosti.

Vyrábět protivníka, který nemá co ztratit, je enormně hloupá strategie. Tato rovnice není složitá: bezpečí Izraelců je úměrné naději Palestinců na důstojný život. Arnošt Lustig to shrnul jednoduše a výstižně. Poznamenal, že obě strany chtějí totéž: zemi, vzduch, moře – leč ono je to tam jen jednou.

Uvědomil si to i Jichcak Rabin a zaplatil životem, když se odvážil uzavřít mír a postavil se fanatikům z vlastních řad. Ve svém slavném projevu na trávníku před Bílým domem, jednom z nejlepších, které ve dvacátém století zazněly, prohlásil: „Je nám souzeno žít společně na stejné půdě, ve stejné zemi. My, vojáci, kteří jsme se vrátili z bitev poskvrnění krví; my, kteří jsme viděli, jak byli před našima očima zabiti naši příbuzní a přátelé; my kteří jsme přišli ze země, kde rodiče pohřbívali své děti; my kteří jsme bojovali proti vám, Palestincům, vám dnes říkáme hlasitě a jasně: Už dost bylo krve a slz. Dost!“ Pár minut před smrtí řekl: „Násilí ničí základy izraelské demokracie. Mělo by být odsouzeno, vykořeněno a izolováno.“ Jeho vrah Jigal Amir věřil, že je vykonavatelem Boží vůle, věřil, že Arabové budou vždy zabíjet Židy a že je od toho odradí pouze nemilosrdná odplata.

Obávám se a rád bych se mýlil, že to samé je nepřiznaným cílem akce v Gaze. Nikoliv eliminovat vliv islamistů, nýbrž zastrašit celou populaci a ve finále Gazu vylidnit, učinit ji pro původní obyvatele neobyvatelnou a po nějaké době připojit ke stávajícímu území. Hranice totiž nejsou doposud pevně dané. Některá ultraortodoxní hnutí jako Guš Emunim či osidlovací organizace Amana to už dlouhou provádějí. Vycházejí z přesvědčení, že i když budou osidlovat území v rozporu s mezinárodním právem, budou moci po uplynutí určité doby argumentovat s právem na sebeurčení podle izraelského Zákona o návratu z roku 1950.

Aktéři vstoupili do obrazů Mauritse Cornelia Eschera, v nichž se bortí perspektiva: co je pro jedny právo je pro druhé bezprávím a naopak.

S tím také souvisí i česká a spíše nahlas nevyslovená podpora Izraele – i my jsme na základě historického práva, které se dostalo do rozporu s právem na sebeurčení, nárokovali v roce 1918 území, kde po staletí žili Němci a po roce 1945 na něm Němce už nechtěli. A opět to nezačalo v roce 1918 ani 1938. Edvard Beneš ve Versailles představoval Československo jako druhé Švýcarsko, Chaim Weizmann sliboval, že se z Palestiny stane Belgie Asie. Není zde prostor pro hlubší popis události, tedy jen ve zkratce. Pařížské mírové konference 1919 se navzdory ušlechtilým předsevzetím také nakonec zmocnila hybris a snaha ukončit válku znamenala spíše dvacetileté příměří. Navíc konference některou část rozsáhlé agendy pokládala za okrajovou a věnovala jí nedostatek pozornosti, což v případě Československa a Palestiny znamenalo pouze oddálení konfrontace. Stupňující se nacionální napětí vyústilo v tragické následky a později strach z toho, že uprchlíci se budou dovolávat práva na návrat a odškodnění.

„Mluvíte jako Sudeťák“ zavtipkoval před deseti lety první prezident z vůle lidu a předvedl, jak se v české politice vede diskuze o kolektivním traumatu.

Když jeden národ zbavuje druhý národ území a majetku na základě kolektivní viny, zadělává si na dlouhodobý problém. Dnes je to už naštěstí nepřijatelné (což neznamená, že se to neděje), leč to nemění nic na tom, že otevřená minulost a nevyrovnané křivdy čekají v bezčasí a zprudka ožívají. Je to neuhašený požár pod povrchem – na způsob prohořívající jedovaté Heřmanické haldy u Slezské Ostravy. Stačí si vzpomenout, co se dělo, když se tohoto traumatu dotkl někdejší předseda Mezinárodní helsinské federace pro lidská práva. Ano, řeč je o dramatickém a možná zlomovém okamžiku prezidentské debaty mezi Karlem Schwarzenbergem a Milošem Zemanem. „Mluvíte jako Sudeťák“ zavtipkoval před deseti lety první prezident z vůle lidu a předvedl, jak se v české politice vede diskuze o kolektivním traumatu. Je dobré si klíčovou větu Karla Schwarzenberga zopakovat i vzhledem k současným událostem: „To, co jsme v roce čtyřicet pět spáchali, by dnes bylo označeno jako hrubé porušení lidských práv a vláda pana Beneše by se ocitla v Haagu.“ Upřesňuji, byla to vláda Zdeňka Fierlingera, politika padlého charakteru a podlých intrik. A spoluviníka něčeho tak ostudného a skandálního jako byl Zákon 115/1946 z 8. května 1946 o právnosti jednání souvisících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků (nachází se pod ním podpis nejen Fierlingera, ale i dvou československých prezidentů). O co šlo? O beztrestnost pro zločince. Do 28. října 1945 jste mohli v podstatě zabít Němce nebo Maďara, znásilnit německou nebo maďarskou ženu, aniž by vám hrozilo vězení. Stačilo tvrdit, že vaše jednání směřovalo ke spravedlivé odplatě.

Benediktinské opatství Zesnutí Panny Marie na hoře Sion

Různorodých styčných ploch a paralel nalezneme nemálo – kupř. první násilná akce masového charakteru v Palestině proběhla v dubnu 1920. Během svátku proroka Mojžíše arabská populace zaútočila v jeruzalemském Starém městě proti židovským obchodům. V mnohém se to podobala tomu, co se odehrálo v Praze na přelomu listopadu a prosince 1897, kdy se cílem několikadenního rabování a podpalování stal zejména majetek německých židů (včetně synagogy na Smíchově, kterou vzal ztečí obrovský dav). Bylo by poučné učinit pečlivou komparaci obou událostí – i vzhledem k tomu, že pražské násilnosti dosáhly znepokojivých rozměrů a jsou opomíjeny. Nedávná minulost nás učí, že v České republice bylo a je dostatek těch, kteří dokáží zaútočit na své sousedy s nevídanou brutalitou. Nejsme jiní ani lepší. Podléháme emocím, eskalaci, snadno zlé činy vydáváme za nutné, žádoucí či dokonce dobré. Spirála násilí a divokých pudů se roztáčí s nebývalou rychlostí, pohlcuje lidskost, šíří apatii a povzbuzuje apetit patologických násilníků, kteří čekají na svou příležitost. Slovy Raymonda Arona: „Když si člověk klade za cíl podobat se dravému zvířeti, nemá pravdu, domnívá-li se, že je to cíl náročný – podaří se mu to až příliš dobře.“

Měli bychom se znova a znova učit odmítat násilí a předsudky, dodržovat pravidla, závazky, hledět si těch, co se cítí osamoceni, ztraceni a vysíleni a nepřipustit, aby se jejich hlasů ve volbách zmocnili populisté, nacionalisté a fundamentalisté. Měli bychom usilovat o spravedlnost, těšit se z krásy, pestrosti, odlišnosti. A také podporovat všechny věřící dobré vůle, respektovat touhu všech lidí na jejich svébytnou a svobodnou cestu za štěstím a poznáním.

V Talmudu stojí, že na každého, kdo zachrání jednu duši, je nahlíženo jako by zachránil celý svět. Vychází mi z toho, že ten, kdo se onu duši – a je zcela jedno na jaké straně konfliktu stojí – pokouší zabít, riskuje, že bude podle stejné logiky pro celý svět nebezpečný. Každý, kdo zabíjí, aniž by přímo odvracel bezprostřední útok, který ho v daný moment ohrožuje na životě či zdraví, zabíjí i část vlastní duše. Stejně to platí i pro odosobněné zabíjení na dálku, zabíjení zmáčknutím tlačítka. Nepřijdou vám záznamy zásahů z operačních středisek jako něco šíleného? Není to opět spíše svět Franze Kafky nebo Hollywoodu, který rád inscenuje apokalyptické velkofilmy, v nichž se hroutí velkoměsta a celá planeta? Proč o tom píšu – kvůli tvorbě Karla Čapka, jehož dílem opakovaně prochází myšlenka, která se dotýká tohoto momentu: vyspělá technologie bez vyspělého myšlení vede ke zkáze všech. Mír ovšem neznamená jen zastavení útoků ze vzduchu a tankových kolon, ale také zastavení bagrů a buldozerů.

Ti, kteří před takovým vedením války zavírají oči, budou možná jednou uhýbat pohledům vlastních dětí. Druh morálního selhání, s nímž si náš stát zahrává, může být daleko těžší a závažnější pro duševní hygienu než cirkusová vystoupení populistů. Nejsem roztleskávačka zabijáků Hamásu ani Benjamina Netanjahua. Hrozím se toho, že úlohu roztleskávačky hraje můj stát.

Nedokážu se zbavit obav a podezření, že se v některých prohlášeních a činech militantních představitelů izraelské politické scény nejedná jen o elementární nedostatek ohledů a lítosti, ale o něco, co přinese stejné důsledky jako skutky ajatolláhů a teroristických komand. Totální zmar. Tento dvojí metr a selektivní prosazování lidských práv mi bere spánek. Tímto přístupem se současná vláda i parlament diskreditují a poškozují pověst České republiky. Okopávání kotníků Evropy a vysmívání se těm, kterým leží na srdci stav planety jako celku, je zvláštním, všudypřítomným projevem malosti, nevědomosti a furiantské zatvrzelosti, s níž se setkávám. Pořád jsme závislí na národních opiátech, pořád se odmítáme poučit historií a nahlédnout minulost z evropské a světové perspektivy, pořád se držíme archaických obrazů připomínajících dobu Františka Palackého, v jehož Dějinách patří k nejvýznamnějším symbolickým místům kolektivní paměti bitevní pole. Jako celek jsme zřejmě ještě nedospěli, často se zmítáme v maniodepresivních náladách mezi Žižkou a Švejkem. Je to vidět i na sentimentu, který část obyvatel chová k době před rokem 1989. V mnoha parametrech obdobná husitsko zelotská reakce na kritiku připomíná chování pubescentů a doprovází přesvědčení o nepochopení zbytku světa. A nezřídka přerůstá v perzekuční blud a hesla typu Proti všem.

Jan Patočka napsal: „Filozofové většinou stát budovali ideálně, vytvořit jej skutečnou politickou akcí – to v celých dějinách bylo dáno jen jednomu mysliteli – a to právě Masarykovi.“ I on se dopustil chyb a nešťastných výroků. Nikdy své přešlapy nezastíral a právě v této sebereflexi je pro mne nejsilnější. Přes nedokonalost a nevyzrálost první republiky, spornou a neúspěšnou ideu čechoslovakismu, jeho celoživotní důraz na vzdělání, ideje, právo, emancipaci, každodenní odpovědnost, jeho odvaha a charisma je to pevné, čeho se lze spolehlivě přidržet. Věřím a doufám, že by se dnes Masaryk zachoval stejně jako v boji o rukopisy či za hilsneriády – nesmlouvavě by se postavil mytologii, falšování, byl by státníkem filozofem, který by nejednal v lokálním zájmu, ale ve prospěch Evropy a humanitních ideálů. A to se svou neutuchající energií, vzpřímenou elegancí, vzhledem antického myslitele. Byl idealistou, zároveň horkokrevným a tvrdým polemikem, ale nikdy neopomněl zdůraznit, že víra v jeho směřování hraje ústřední roli.

Dosud takřka nepublikovaná originální fotografie v soukromém držení autora textu.

Chci zůstat ve společnosti, kde cítím velkorysost, empatii, uvážlivost, krásu, pochopení, katarzi a dobrou vůli. Nesnížit se vřavě davové psychózy, urážek a nálepek. Obývat stejný duchovní prostor jako kupříkladu Bertha von Suttner, Etty Hillesum, Přemysl Pitter, Stefan Zweig, Sidonie Nádherná, Karl Kraus, Niels Bohr, Viktor Emil Frankl, Sebastian Haffner, Sándor Marai, Krzysztof Kieślowski, Leonard Cohen či Ricard Matthieu. Je jich daleko více. Svým životem, příkladem, poznáním, láskou, myšlenkami a uměním mi svítí na cestu a pomáhají mi nalézt poučení z chyb, kterých jsem se dopustil mnohdy v naivitě, nevědomosti a často i domýšlivosti.

V roce 1978 Jaroslav Seifert navštívil Vladimíra Holana a v jeho pracovně spatřil odlitek hlavy Panny Marie ze strženého staroměstského Mariánského sloupu. Nechal si ho také zhotovit a umístil jej do své knihovny. Právě autor Morového sloupu napsal: „Věřím, že hledat krásná slova je lepší než zabíjet a vraždit.“ Jan Skácel pak navázal na toto nazírání světa ve volném překladu modlitby švábského pietisty: „A dej mi sílu unésti všechno, co změnit nemám sil. Odvahu abych to, nač stačím, na tomto světě pozměnil. A také moudrost, abych znal a od sebe to rozeznal.“

Mohu se mýlit. Pravda není majetek, nelze ji mít či vlastnit, lze se k ní pouze přibližovat nebo od ní vzdalovat. Doufám, že tato slova jdou správným směrem. Sine ira et studio.

Ti, kteří se postavili proti nelidskému zacházení s Němci, nevídané brutalitě a etnické čistce, byli v lepším případě zesměšňováni, v horším umlčováni, skandalizováni.

Poznámka pod čarou

Cítím nutnost sdílet tento text. Už nedokážu vyprávět o svých obavách jen doma. Možná jsou má slova v některých pasážích emotivní a ne zcela přesná, avšak jedná se o nelehké zadání zaznamenat postoj i pocit. O snahu konat tím, co máme k dispozici. V mém případě je to pokus o pojmenování. Snaha o popis, který vzniká pod vlivem silného a vzrůstajícího vnitřního neklidu, jistě neznamená zcela objektivní zachycení všech souvislostí složitého a desetiletí trvajícího kolapsu, ale věřím, že je upřímné a je předpokladem směřování k podstatnému, k tomu, co dává naší existenci přesah a smysl.

Cítím nutnost sdílet tento text, protože jeho obsah považuji za res publica, věc veřejnou a závažnou. Domácí zavírání očí nad způsobem, jakým způsobem Izrael válčí v Gaze, mi připomíná atmosféru Třetí republiky. Přesněji řečeno evokuje chování takřka zcela všech českých politiků a drtivé části společnosti po roce 1945. Ti, kteří se postavili proti nelidskému zacházení s Němci, nevídané brutalitě a etnické čistce, byli v lepším případě zesměšňováni, v horším umlčováni, skandalizováni. Těch, kteří se postavili slepé mstě, bylo povážlivě málo a byli často a absurdně označeni za ty, kteří zpochybňují válečné zločiny a zločiny proti lidskosti. Přitom Přemysl Pitter, který nejviditelněji vystoupil proti tomuto devastujícímu bezpráví, se staral jak o osiřelé židovské děti, tak o sirotky německé, kteří vyrůstali i v rodinách přesvědčených nacistů. Jeho jméno lze dnes nalézt i v Jad Vašem, v Aleji spravedlivých.

Jad Vašem, Alej a zahrada Spravedlivých mezi národy

Citace Clementa Attleeho a Arnošta Lustiga jsem použil z paměti (bez dohledání citovaného zdroje). Text průběžně doplním o odkazy a opravím případné obsahové, formální chyby a stylistická škobrtnutí. Je to přece jenom přes 3 000 slov.

Václav Holanec, Frýdlant 18/2/2024